Dopis č. 1

Milá Michalko,

svůj první dopis Ti píšu z Turecka. Jsem v Istanbulu, mám tady pár hodin čekačku. Už jsem tady to letiště prošla křížem krážem, ale podle všeho to vypadá, že jsem viděla jen kousek z toho celýho babylonu. Hledala jsem nějakou terasu, kam bych si zašla za sluncem a ,,čerstvým" vzduchem a našla jsem. Je jich tu mraky. Ale každá terasa je speciálně vyhrazena kuřákům, takže čerstvý vzduch abys pohledala. Cítím lehkou diskriminaci nás nekuřáků, haha. To jsou taky nápady, hledat čerstvý vzduch na letišti! Mám letištní atmosféru moc ráda. To loučení, nová dobrodružství, ... vždycky mě zajímá, kam a za jakým účelem asi tak všichni letí. Až budu v důchodu, tak budu jezdit fotit právě ty lidské letištní okamžiky. Jen to myslím má asi háček, jestli ne hned několik. Důchod je v nedohlednu a nedivila bych se, kdyby  mezitím EU pouliční foto zakázala za nějaké to další porušování lidských práv. 

Vůbec tady z té cesty nejsem nervózní. No, abych to upřesnila: už nejsem nervózní! Nejvíc mi dalo zabrat to balení bagáže, nemyslela jsem si, že potáhnu tři čemodany. Ale i když mám lehkou nadváhu (já ne, to ty kufry!), nakonec mě vzali do letadla i bez příplatku. to se mi ulevilo a ty jsi byla u toho (pro jistotu, kdybych se nemohla doplatit). Od samého rána všechno klape jak má. Řidič Uberu přijel včas, na letiště jsme dojeli přesně podle plánu a na minutu, takže byla rezerva na odbavení té mé bagáže. Než jsem se rozkoukala, už jsem seděla v letadle a všem posílala zprávy, že už teda jako fakt letím. Let byl v pohodě, dostali jsme dokonce i snídani, což mě teda mile překvapilo, hlavně proto, že sotva jsme nabrali výškovou hladinu, začalo to tam vonět jako kdyby se piloti rozhodli si něco v mezičase ugrilovat. Zrovna, když jsem začala klimbat, kapitán naší lodi zahlásil, že budeme přistávat. Super, to to uteklo, ani mi nestihly otéct dolní končetiny! Klesáme, klesáme, já to sleduju přímým přenosem na kameře, která nám to zprostředkovává na monitoru sedačky přede mnou, když vtom to nějak otočil a valil zas nahoru. No, to Ti byl takovej šok, že se mi hned udělalo šoufl. Psychicky i fyzicky. Co to jako mělo znamenat? Najednou se před námi znovu rozprostřelo Černé moře a pevnina v nedohlednu. Začal nám to ,,nějak" vysvětlovat hlavní kapitán, ale víš, jak to v těch letadlech mám – já jim prostě nerozumím. Turecky, ani anglicky. Na obrazovce přede mnou minuty do příletu spíš přibývaly, místo aby to bylo naopak. Vypadalo to, že jsme ve Vídni něco zapomněli a vracíme se pro to. Že by levá filánž? Několikrát jsme kroužili nad Istanbulem a nakonec jsme zdárně přistáli. To zas byly nervy! Nechápu, jak u toho moje drahá kolegyně z práce dokáže spát...