Dopis č. 11

Milá Miško,

to Ti byl den... Plno dojmů a zase to uteklo jako voda. Ráno jsem si hezky přispala a bylo to fajn. S mamkama jsem posnídala, dnes jsme si daly toust a výborné avokádo. Mažou si avokádo místo másla a mají recht. Avokádo tady seženeš velikosti mini melounu, takže máš zásobu asi tak na týden. Pak jsem si šla koupit něco na sebe do místní šicí dílny. A vybrala jsem si hned dva jejich hábity. Šaty jsou krásně volné, vzdušné, tak už se těším, až v nich budu dělat parádu. Ptala jsem se, jestli v nich můžu i v neděli do kostela, tak to prý nemám zase přehánět a vzít si je jen na doma. Aha, takže parádu můžu dělat jen těm prckům, co je přebaluju a pak u plotny. Pěkné vyhlídky mám, jen co je pravda. 

Můj řidič mě měl vyzvednout v 10 hodin, ale nějak meškal. Nakonec Lojza dorazil (ano, opravdu se jmenuje Aloyce) s půlhodinovým zpožděním a tvářil se, že je všechno cajk. Můj cíl byl jasný: banka, simka, bazén a pak lehký nákup. Probrali jsme cestu s Lojzou, rozloučila jsem se ,,doma" a těšila jsem se, jak se hezky povezu v nějakém místním fáru. Dobře, ale proč Lojzo startuješ toho fechtla? A mně bylo divný, že ses mě ptal, jestli chci přilbu! Krindapána, jestli mě někde v zatáčce vyklopíš... Největší problém mi dalo nasedání a vysedání. V té sukni a v žabkách to chce docela cvik. Ale Lojza je gentleman a nevadilo mu, že jsem se ho při každém nástupu a výstupu přidržela. Cesta po místních cestách (schválně nepíšu silnicích) je opravdu zážitek. Motorkáři, co jedou buď v protisměru, nebo jen předjíždějí, na sebe neustále troubí, ze začátku máš pocit, že se zdraví staří známí, ale při asi 150. zatroubení jsem si uvědomila, že je to asi nějaký místní zvyk. Není ani neobvyklé, že se motorkáři při předjíždění dají do hovoru. A tak trochu přitahuju pozornost na motorce já. Svojí barvou kůže. Považují mě tady za opravdovýho exota a halekají na mě kdeco. Dokonce i ,,Hi, baby!" :)

Zkrátka zážitek. V bance jsem se trochu zasekla, vyzvedla jsem si pořadové číslo a pořád ne a ne na mě přijít řada. Nakonec se do toho musela vložit místní security dáma, která mi řekla prostě až bude u okýnka volno, tak běž. Ahaaaa, tak takhle to tady funguje. Hm, zajímavý. Byl tam nějaký problém s bankovkami, nevzali mi všechno, tak jsem vyměnila jen nezbytnou část. Vypadá to, milý Lojzo, že si zase za týden uděláme výlet. A s datovkou to byl renonc úplnej. Holky mamky mi radily, že bude stačit jen můj pas a vyřídí se to tak velice rychle a jednoduše. Jo, to určitě. Borec v kiosku s tím měl velký problém, simku s daty si tady může pořídit jen obyvatel, který je tady přihlášen. Ještě, že jsem toho Lojzu měla. Nabídl se, že to tedy vezme ,,jako" na sebe. No byla to operace na celou hodinu, ale nakonec se zadařilo. Jen ten signál dost hapruje, ale snad najdu nějaké stálé místo, kde to půjde. Cesta k hotelovému resortu KCC, kde jsem měla být za odměnu, vedla tržištěm, kde bys nechtěla jít sama ani za milion. Já jsem se Ti bála i na té motorce! A to bylo za bílého dne. Batoh máš raději vepředu než na zádech (vzpomeň si na babičku, jak takhle chodí i po Česku :) ), a při každém zpomalení jízdy si říkáš, jestli to všechno dobře dopadne. Všude binec, kravál, lidi prodávají snad úplně všechno, od slepic počínaje po záchodové mísy, nábytek, vedle se suší nějaké obilí, prodává jídlo, děti si hrají s pneumatikou... Pocit bezpečí byl minimální. Tohle byla moje první a zásadní srážka s reálnou Afrikou. Smutno je mi z toho. Najednou, uprostřed toho všeho Lojza zastavil před nějakou branou a prý toto je ten hotel. Tak to jsem opravdu nečekala. Za branou ochranka a luxus evropských tří hvězdiček, řekla bych. Tady mě Lojza odevzdal a domluvili jsme se, že si mě tady vyzvedne v 17.30. Jako ve školce :)

Chtěla jsem se do sirotčince vrátit ještě za světla a stejně mě to u bazénu moc dlouho nebaví, stačí mi pár hodin. Hned po příchodu jsem si objednala oběd (měla jsem instrukce, že příprava obědu trvá okolo hodiny) a vybrala jsem si pěkný místečko ve stínu (jak jinak). Okolo se pohybovalo spousta zaměstnanců, jednoho z nich jsem poprosila, jestli by mi nesdělil heslo k jejich wifi. Odešel a už se nevrátil :). Celkově ta jejich rychlost pohybu... už v bance jsem si všimla, že se tu nikdo nehodlá zrovna přetrhnout. Zkrátka jiný kraj, jiný mrav. Po 4 hodinách válení se jsem už toho měla docela dost, a tak jsem byla ráda, že už nastal čas a můj ,,šofér" si pro mě přijede. Čekala jsem na něj za branami hotelu, pro svoje bezpečí jsem se neodvážila vystrčit ani nos na ulici. Ale ten pohled byl skličující. Opravdu vážná srážka s realitou jejich života. Bída. Obrovská. Někteří za celý život znají jen ten svůj domov. Pozorovala jsem jednu ženu, která tam celou dobu drhla dva obrovský hrnce, byly zespodu připálený od ohniště. Dům byl poskládaný z různých desek, ani nechci vidět, jak to mohlo vypadat vevnitř. Okolo se potácel nějaký muž, zřejmě její manžel Nejsem si jistá, jestli se mi tam chce ještě vracet. Rozhodně vím, že tenhle pohled dlouho ze své paměti nevymažu. No a na zpáteční cestě jsem si nakoupila nějaké dobroty a těšila se na ten svůj nový kousek ,,domova". Při pozorování okolí jsem si uvědomila, jak se mi zastesklo po mém opravdovém domově a jak dobře se máme. Jezdíme sem na čumendu a máme se pořád ještě kam vrátit. Do toho svého světa, kde je nám dobře. Někdy není vůbec od věci si takové okamžiky uvědomit. Tohle je asi nejdelší dopis, co Ti píšu. Je plný kontrastů. A dojmů. A ne zrovna pozitivních myšlenek.

Měj se hezky a opatruj se