Dopis č. 12

jak se dneska máš? Nemůžu se Ti vůbec dopsat, dovolat, stávkuje tady místní wifi a ty data, co jsem si pořídila stojí za starou belu. Vůbec tu není signál. No ne, že by mi to vadilo, ale občas bych Tě ráda slyšela, případně i viděla. Snad se mi podaří přesvědčit Fionu, aby tu wifi nechala nějak opravit nebo tento blog spatří světlo světa snad až budu doma. 

Už jsem si myslela, že mé dny tady mají už své zajeté koleje. Ne tak dneska... Jediné, co bylo dnes jako obvykle, byla pravidelná nedělní mše, na kterou jsme se všichni odebrali. Je to vždycky trochu stres, tedy pro mě ne, ale spíš pro mamky, všechno to zorganizovat, seřadit, narvat do aut, přichystat atd. Vstává se kvůli tomu o něco dřív, všichni by měli odjet do kostela řádně vykoupaní a v tom nejlepším oblečení. Je legrační, jak řádové sestry na tomto všem dost lpí a dokonce trvají na tom, že se děti musí učesat. Což o to, na tom by nebylo nic divného, kdyby polovina našeho ansámblu neměla milimetrový sestřih na hlavě. Myslím, že kdyby měl někdo úplně holou hlavu, beztak by taky trvaly na tom, aby se učesal. 

V rámci ranního shonu před odjezdem mi Fiona hodila klíče od auta a prý ať ho přistavím. Jako já? No jasně, však umíš řídit, ne? No to jo, ale auto český! To neva, jen si dej pozor, abys nepřejela nějaký děcko, furt se okolo aut motají... Mazec, co. Tak nejenom, že je to automat, nejenom, že volant je úplně jinde, než jsem zvyklá, oni dokonce i jezdí na druhé straně. To mě naštěstí dneska nečeká. Seznamování se s novým vozem dopadlo na výbornou, nikdo nezahynul. Při couvání jsem musela vystrčit hlavu ven z okýnka, abych vůbec viděla, kam jedu, nevěděla jsem, jak seštelovat zrcátka. Když jsem auto přistavila, musely mi starší děti poradit, kde je ruční brzda a strašně se divily tomu, že řídím. Asi to bylo pro ně velký překvapení. Pro mě zase byla překvapením nabídka od Fiony, která se mě zeptala, jestli bych nechtěla občas někoho někam zavézt atd. Konkrétně naše dvě sestry. Jezdí asi někam jinam na modlení a nemají se tam jak dostat a mamky na to nemají čas. Říkám no ale já nemám vystavený mezinárodní řidičák, mám jen ten, který platí po EU. A víš co mi na to Fi řekla? Že prý to nevadí, vezmeš si řidičák Ludmily, stejně by policajti nepoznali kdo je kdo, pro místní jsme, my běloši, všichni skoro stejní. Tak to mě pobavilo. 

Z kostela jsme přijeli všichni totálně utahaní a musím říct, že ještě chvilku a možná by to se mnou i seklo. A to jsem měla s sebou celou láhev vody. Strašný vedro bylo! Však nás to všechny pěkně zmordovalo a po obědě, kdo mohl, šel si lehnout. Já jsem polední klid využila k úklidu. Konečně jsem se dostala na ubikaci i za bílého dne a už jsem si potřebovala uklidit, vytřít, umýt koupelnu atd. Dneska jsem našla na bytě takový malý bobky jako od myši. Tak se mi úplně udělalo zle, že tady mám dalšího podnájemníka. Ptala jsem se na to mamek a prý je to od toho ještěra, se kterým žiju, že mám být v klidu. To mě teda uklidnily. Ale že nadělá bordelu, jen co je pravda!

Odpoledne jsme s pár děckama vyrazily na kola! To byl teda zážitek. Však víš, jak jsem nadšená, když se vždycky, když někde cestujeme, můžeme projet na kole. Takže když mi mamky řekly, že můžu někdy s děckama vyrazit na kolo, byla jsem hned nadšená. Po pravdě, ta představa v tom hicu se mi moc nezdála, tak jsem to nehrotila a nechala tomu volný průběh. A náš čas nastal právě dneska. Vyrazilo nás celkem 8, šest dětí a já s Ludmilou. To Ti byla zábava. Kola stará jak metuzalém, rezavá, skřípalo to, nepřehazovalo to, některá ani nebrzdila, ale byli jsme všichni nadšení. Zvolili jsme nejkratší okruh, snad si jej zapamatuju, abych pak příště s dalšími bajkery mohla vyrazit sama. Byla to paráda! Nezapomenu, jak byla Ludmila šťastná, že jsme to zorganizovaly. Celou cestu se smála, radovala se, jako malé dítě a na její slogan "chceš-li poznat pravou dřinu, kup si kolo ukrajinu", který volala neustále dokola, nezapomenu. Bylo to pro ni taky velké vytržení z celoročního stereotypu. Náš malý okruh nám trval přesně 3O minut, takže v tom téměř 4O stupňovém vedru to byl výkon přímo nadlidský. 
 

Miško, dal mi ten dnešek pěkně zabrat, tak už se s tebou rozloučím a půjdu spát. Začínám mít trochu obavy, co se tu děje a jestli ten stůl nebo židle pode mnou ještě chvíli vydrží. Posledních asi 15 minut tady něco chroupá. Nebo křoupe. Jako by si někdo na něčem pochutnával. Není to zrovna příjemnej pocit. Sestry odvedle už šly taky spát. Měj se hezky a dobrouuuu. xxx