Dopis č. 13

jsem dost smutná z toho, že se mi nedaří dát do provozu tento blog. Na cestě k tomu se mi staví pořád nějaké překážky. Buď tu nefunguje připojení k internetu (ani wifi, ani data, prostě nic. Prostě Afrika). Jsem zhýčkaná a nervózní, jako by šlo kdoví o co. Ale ráda bych poslala do světa pár informací o tomto mém dobrodružství a stále to nejde. Poslední kapkou je to, že se mi nedaří přihlásit do té platformy, kde mám blog už rozpracovaný z domova. To je ale prekérka… 

Na druhou stranu mám radost z úplně jiné věci. Už druhý večer se scházíme s mamkama, abychom se trochu protáhly. Vzaly jsme to jako takovou společnou výzvu a i když jsme každá unavená tak, že bychom na té podložce do vteřiny vytuhly, zatím plníme plán. Mamky sice včera kvůli tomu přišly pozdě do kaple na každovečerní děkování dětí, ale snad jim to "ten nahoře" odpustí, musí se taky věnovat své tělesné schránce. Mamky myslí na sebe až v té nejposlednější řadě. Jejich těla trpí, bolí každičký kloub, sval, záda namožená z věčného ponášení někoho, v noci se kloudně nevyspí... taková nikdy nekončící mateřská. A už je to časem znát. Mám obrovskou radost, že kývly na nápad vzít si každý týden ve čtvrtek volno a taky k tomuto cvičení. Není to nic náročného, jen protahovací a uvolňovací cviky, co lovím z paměti z lekcí jógy, ale každá půlhodinka dobrá a pokud vytrváme, možná bude tělo bolet o něco míň. Pro mě je to výzva o to větší, nikdy jsem nikomu nepředcvičovala, natož v angličtině. Jistě by ses z mé angličtiny popukala. Taky mě těší, že cvičení přitahuje pozornost dětí (zatím jen některých). Kdoví, třeba někdy uděláme úplně speciální lekci jen s nimi. 

Co mě ale nepotěšilo je to, že jsem dneska křikla na jednu slečnu tady. Jo, musím se Ti přiznat. Trošku mě vytáčela. Co mě, ale ty prťata, když jsem je hlídala! Mamky odjely do města něco vyřizovat a zůstala jsem tady jen s Mama Sam, kterou pak vystřídala sestra Agripina, abych tady na tu mini smečku nebyla úplně sama. Holčina chodí do speciální školy, kterou navštěvuje z celého sirotčince sama. Má nějakou neurologickou poruchu, pravděpodobně epilepsii, musí brát léky. Její stav vyžaduje speciální výuku, ve svých tuším 11 letech je částečně negramotná. Chodí do školy jen od pondělí do čtvrtka jen na pár hodin. To je všechno moc fajn, jen kdyby to nebyla provokatérka první kategorie. Všechny schválně zlobí (a to jsem řekla opravdu hodně hodně slušně!), někdy je hodně agresivní a sprostá jak dlaždič. Vždycky když přijde ze školy, běží rovnou sem, do domu k mámám, a tráví tady s náma zbytek dne do té doby, než přijdou ostatní děti. Dneska to ale bylo o nervy. Když jsem psala, že schválně děti provokuje, tak to bylo myšleno i na ty úplně nejmenší. Furt je tahá, casnuje s nima, jim se to nelíbí, takže řvou jak pavijáni. Snažila jsem se ji nějak namotivovat, aby mi byla po ruce, aby se cítila užitečná, ale prděla na mě, chtěla prostě prudit. Takže tady byl neustálý řev od těch mimin. Když jsem ji asi poosmé poprosila, ať to nedělá, skoro jako by mi ukázala prostředníček a s vyzývavým pohledem, který naznačoval jo, víš co si můžeš, ty seš tady jen na skok, tebe já poslouchat nebudu, jsem ji vykázala ven, ať zmizí. A co myslíš? No nešla. Musela zařvat ještě sestra řádová (umíš si to vůbec představit??) a pak se na chvilku uklidila neznámo kam. Naštěstí jsme to každá přešla bez ztráty důstojnosti a statečně jsme svůj život vedly zase dál :-)