Dopis č. 14

tak mi tu začal třetí týden a přivítal mě deštěm. Tentokrát ty ranní mraky opravdu přinesly déšť. Ale žádnej májovej deštík, slejvák na celé dopoledne. Až takový, že některé děti zůstaly doma a ani nešly do školy. Prý jezdí do školy na motorce (piki piki) a to by nebylo zrovna praktický, haha. Představ si, dokonce se ochladilo! Asi o 2 stupně a asi na 3 hodiny. Takže jsme těm nejmenším navlékly pletené svetry, aby nám nezmrzly a nám se chvilku lépe dýchalo. Vlhkost i po dešti byla po celý den příšerná, naše cesta plná bláta, jsem zvědavá jak to bude vypadat, až bude pršet několik dní v kuse. Prý to možná do konce března i zažiju. Tak to už abych se poohlédla po nějakých holinách. 

Shrnu poslední dva dny do jednoho dopisu. Ve zkratce řečeno, byl to pěkný záhul. Včera byl čtvrtek, což znamená jediné-mamky mají volno. Nejdřív, že to nedopadne, měly toho spoustu na vyřizování, okolo dětí atd. Ale pak zřejmě přišla krize a po výtečném obědě, který jsem nevařila (placky z batátů ala tortilly plněné grilovaným kuřetem, kysané zelí, majonéza!), mi bylo doporučeno, ať si jdu dáchnout, my nakonec vyrazíme (neptala jsem se, co stálo za tím rozhodnutím a šla jsem se pokusit přihlásit k tomuto blogu). Odpoledne bylo trochu o nervy. Mimina řvaly, ty starší je tahaly, tak řvaly ještě víc, do toho se ty starší pořád pošťuchujou (kdo by to byl řekl, že), pak zas mimina řvou, že mají hlad nebo něco na ten způsob, nebo pro změnu zase jíst nechtějí...prostě blázinec! Večer už jsem sotva pletla nohama, uspala jednu cácorku, uspala i druhou, navlékly jsme se sestrou Agripinou Barakovi postroje na jeho nohy, u čehož jsme prolily hektolitry potu, je to vždycky děsná fuška. Čekal mě ještě závěrečný úklid. Když v tom přišly mé spasitelky. Andělé. Emy a Bianca. Samy od sebe, že mi jdou pomoct s úklidem. Přijde mi tady, že vždycky, když už máš pocit, že nemůžeš, stane se něco takového. Holky to celé za mě udělaly a staly se tak moje největší oblíbenkyně. Nádhera!

No a dneska... dneska to bylo něco podobného, jen o něco horší. Od rána plakala malá Anita. Měla horečku a vůbec jí nebylo dobře. Těžko říct, kolik měla, ale podle horkého čelíčka jsme jí raději daly panadol. Usnula během okamžiku, za pořádného řevu. Na jednu stranu to bylo moc dobře, protože okolo se děly šílený věci. Mama Mia se chystala s Barakem a Martou do nemocnice na vyšetření. A Mama Pipi jela s Mama Esther na pohovor do jedné střední školy, kam by rády umístily svého "syna" Onesma. A co z toho vyplývá? Že z toho kouká hezkej den, který budu mít sama pro sebe, nikde ani noha, bude klídek, pohoda, něco málo napíšu nebo si zavoláme, pomalu něco uvařím, jééé to bude fajn. HAHAHA. Vařit jsem začala okolo 10 a ještě v 15 hodin, když se vrátila první posádka, to nebylo zdaleka hotový. Musím se Ti přiznat, že to dneska skončilo totálním fiaskem, který musela zachránit Ludmila alias Mama Mia. Napadlo mě, že mamky překvapím svýma šulánkama. Dám tam ten suchej salám, co mají už asi půl roku v lednici a je už natolik vyschlej asi jako moje bankovní konto. A k tomu se bude hodit kysaný zelí, mňam to bude dobrota! No, tak než jsem se do toho pustila, tak se s pláčem vzbudila Anita a nedala jinak, než že jsem prostě musela být s ní, jinak spustila obrovskou sirénu. Takže jsem jen stihla dát vařit brambory a tím to haslo. Po dvou hodinách jsem měla uspanýho malýho maroda a stále jen uvařený brambory. No nic, tak když teď spí, vrhnu se na to, bude to raz dva. Rozvalily se dveře a přijela první posádka. Takže pomoct a vyslechnout, jak se měli. Mama Mia natolik zářila štěstím, že to bylo úplně nakažlivý. Měla velkou radost, že obě děti prospívají, že se jim navzdory všemu daří dobře. Baraka chudák vyfasoval další antibiotika, ale je to aspoň něco, co má řešení a už jen to vědět je velká úleva. Dobře, já se tedy pustím do těch slavných šulánků. Bože, ale co je to s tím těstem? Proč to hergot nechce držet? OK, já vím, že tam nepatří hladká mouka, ale kde mám vzít hrubou, když tady vedou mouku jen jednu? Dám jí tam teda víc. Super, voda se vaří, to akorát tak stihnu ty šulánky našoulat… počkat, dyť se nevaří, japato? No nazdar, tak on zrovna došel plyn. Musíme zavolat Justina, říká Mama Mia, která mezitím odchytávala pět uřvaných dětí. Mezitím co Justin měnil bomby (plynové!), se moje bramborové těsto v tom horku slilo v jeden velký šulán. To nebyl ani šulánek. Já se z toho snad už zblázním, to je snad znamení, že jsme se měly dneska postit nebo co. No nic, zkusím to tam hodit, třeba se to v té vařící vodě od sebe oddělí do jednotlivých mazlavých kousků. Řekla "naivní" kuchařka po 3O letech své praxe. Když jsem uviděla, co mi vyplavalo na povrch, byla jsem už totálně zoufalá a málem jsem to hodila po psovi, kdyby tam nějaký byl. Mama Mia mě slyšela jak tam nadávám jako špaček a se slovy "to v žádným případě nevyhazuj, tady se nikdy nic nevyhodilo, všechno zpracujeme!" (ještě jsem dostala za uši) poslala pár starších dětí pro další dávku mouky (HLADKÉ!!), kterou tu moji kejdu nastavíme. Já jsem to už vzdala. Šla jsem se radši postarat o děti, nemohla jsem se na ten hnus ani podívat, dělalo se mi z toho mdlo stejně jako Kodetovi v Pelíškách. Takže vidíš? Zase přiletěl anděl a zachránil mě. Tentokrát vytvořil tak jedinečný šulánky, že už jsem celý pokrm mohla dotvořit k obrazu svému. Sice mi výroba tohoto díla trvala celých 7 hodin, místo obědu to byla spíš večeře, ale výsledek stál za to. Starší děti chodily a škemraly, jestli můžou taky ochutnat. A zazvonil zvonec a pohádky je konec :-) 

Zítra mám volno. Místo pátku je to sobota. To neva. Těším se na něj, už ho fakt potřebuju. Ráno si půjdu nechat udělat novou hlavu (ano, copánky) a odpoledne poprosím Lojzu, jestli by mě nevyvezl na nákup. A musím si něco vyprat. Už vidím, že polovinu věcí nestihnu. Tak páááá dobrouuu