Dopis č. 15

Můj druhý volný den utekl tak neskutečně rychle, že to snad ani není možný. Ráno jsem podle instrukcí naběhla do hlavní budovy na 8.hodinu ranní, byla jsem objednaná k paní "kadeřnici". No, tak v 8.15 jsem si šla v klidu uvařit kafe, nachystat snídani, pochovat si malou Martu, okolo 9.hodiny jsem si povyřizovala nějaké věci na internetu, poseděla s mamkama, pokecala s dětma, když v tom v 9.50 hodin na mě volají, že paní už je tady. Zajímavý, že. Nějaký čas tady asi nehraje roli. Prostě Afrika. Moje nová hlava trvala neuvěřitelných 5 hodin!!! A takového materiálu, co na to padlo! Přemýšlela jsem, kam by se za těch 5 hodin dalo všude dojet. Nebo doletět. Nebo co by se celkově za ten čas dalo stihnout... Třeba uvařit šulánky. HAHA. Sotva jsem vyšla od kadeřnice, už na mě čekal můj taxík. Piki piki alias Lojza. Tentokrát jsem poprosila, jestli bychom nemohli zajet na nějaké bezpečnější místo, někam, kde se budu cítit víc v pohodě. Domluvili se s Fionou, kde by to mělo být a už jsme se rychle ubírali k odchodu, chtěla jsem být za světla doma a moc času už na nějaké delší rozpravy nezbývalo. Cesta na motorce už se mi začíná zamlouvat. Nechci dělat frajerku, ale už se dokážu udržet i jednou rukou! To když máš tolik nákupu, že tašku musíš držet i před sebou na klíně. Jsem zvědavá, kam to dotáhnu. Třeba na konci tohoto mého pobytu budu jezdit na motorce s nákupen na hlavě. Jako místní. 

Lojza mě zavezl na jeden velký trh, v nejbližším větším městě, jehož název umím jen vyslovit a nenašla jsem ho ani na mapě, abych se podívala, jak se to píše. Jestli jsem chtěla místo klidnější, tak tohle byl pravý opak. Prodávalo se tu, jako obvykle, úplně všechno. A toho kraválu! Prodejci, aby zaujali své zákazníky, vyřvávali své lákavé nabídky do megafonů a vzájemně si konkurovali všichni hned vedle sebe. Vlastního slova tam nebylo slyšet. Byla jsem ráda, že mě v tom Lojza nenechal samotnou, chtěla jsem nakoupit nějaké zásoby ovoce, a tak mě zavedl do patřičného "oddělení", kde se tento sortiment prodával. Tolik zboží jsem snad ještě neviděla. Jak to můžou všechno prodat? Prodejci se mi předháněli, ať nakoupím u nich, naštěstí jsem nemusela smlouvat, to nemám ani trochu ráda. Každopádně jsem tam byla jako místní atrakce. Lidi na mě pokřikovali, zdravili, mávali, okukovali, smáli se, jako by snad nikdy bělošku neviděli. A tak to vlastně bylo po celou dobu mého volného dne. Kde jsem se objevila, byla jsem za exota. Ale pomalu si na to začínám zvykat. Bylo ale moc zajímavý sledovat to celé panoptikum. Myslím, že bys tam sehnala, na co si vzpomeneš. A když to prý dotyčný prodejce zrovna nemá, řekne, ať chvilku počkáš, někam zaběhne, tam nakoupí, Tobě to přinese a prodá s patřičnou přirážkou. To jsou aspoň obchodníci! 

Na zpáteční cestě jsme zmokli. Což je dost blbý, když jedeš na motorce. A musím tedy říct, že se i pěkně ochladilo. Ale jak je to tady zvykem, bylo to jen na chvilku. Domů jsem přijela těsně po tom, co zapadlo slunce, takže ještě za světla. Stihla jsem si udělat fotku na památku s malou Nancy, se kterou máme opět stejný účes, i tentokrát to bylo pro mě velké překvapení. Fotku Ti posílám. Měj se hezky, pááá. xxx