Dopis č. 16

za poslední dva dny mi přišly dvě dobré zprávy. Jedna byla od Tebe. Moc Ti gratuluju ke zdolání důležité zkoušky! Jsi neuvěřitelná, jak tohle všechno dáváš. Studovat v cizím jazyce není jen tak a my všichni jsme na Tebe moc pyšní! 

A ta druhá přišla od mé kamarádky. Představ si, bude se vdávat! Nemůžu Ti ještě prozradit, o kterou kamarádku se jedná, slíbila jsem, že to nikomu neřeknu. Tak to taky nikomu neříkej, jo? :-) 

Neděle nám utekla jako voda. Celé dopoledne věnujeme mši, tentokrát ji vedl farář, který byl prý extrémně ukecaný a když jsem se ptala mamek, jestli se jim to líbilo, tak byly trochu na vážkách. Já tomu nerozumím ani trochu, ale tento farář byl dost velký srandista, pořád se bavil nad tím, co pronášel. Tak nevím, třeba svým ovečkám říkal nějaké vtipy, skoro to tak i vypadalo. 

Po obědě všichni odpadli, ten kostel jim ale dává zabrat! Takže se většina uchýlila do svých pokojů vyrovnat horizont :-) a já jsem to využila k úklidu. Měly jsme v plánu vzít další skupinu dětí na projížďku na kolech, ale to se do minimálně 17 hodin vůbec nedá uskutečnit, jaké je horko. Málem nám to nevyšlo, přijela nějaká návštěva a Mama Mia se jim chtěla věnovat. Celkově se tady dveře netrhnou. Je asi zvykem, že se tu každý den otočí několik návštěv. Některé jsou typu provozní záležitosti, některé spíš společenského rázu, každopádně sem lidi rádi jezdí. Já jsem ještě před cyklo výpravou stihla rozdat náramky, které vyrobily děti z naší mateřské školy. Vezla jsem tolik dárků, že to dětem tady musím postupně dávkovat. Takže tentokrát došlo na naši mateřinku. Náramky dětem moc sluší, výrazné barvy korálků se hezky odráží na jejich barvě kůže. Dětem do školky posílají poděkování, fotky jsem stihla udělat, tak Ti je posílám. 

Myslela jsem si, že dny tady budou plynout v jednotvárném režimu. To jsem se ale dost spletla. V pondělí nás ze stereotypu vytrhla návštěva zajímavé delegace. Za velkého jásotu a výskání přijeli po obědě vyslanci paní prezidentky Tanzánie. Ta v tento den slavila své narozeniny a rozhodla se, že je oslaví s dětmi z různých sirotčinců. Náš sirotčinec si vybrala taky. Takže po obědě se areálem ozýval takový kravál, že nám to vzbudilo všechny nejmladší děti, které zrovna spaly po obědě. To jsou mi nápady! Musí řvát jak na lesy? No nic, ještě, že ty děti byly natolik v šoku z toho, co se tam děje, že se ani nestihly rozplakat. To Ti byla šou! Z toho, co jsem odchytila, mi přišlo, že se to podobá nějaké předvolební kampani. A nebyla jsem daleko od pravdy. Tak pořád je před volbami, jde jen o to, za jak dlouho budou. Až se provedla pořádná agitka, tak se konečně přinesl narozeninový dort. Škoda jen, že všechny naše děti byly ještě ve škole. Tohoto ceremoniálu se účastnilo jen pár našich nejmenších (některé z nich dort ještě ani nemají povolený ve stravě), tak se zbytek dortu schoval a děti jej dostaly po večeři. Delegace se odebrala k odchodu a co myslíš? Zbyl po nich akorát tak binec (slušně řečeno). Když už jsem u toho bincu, trochu mě na těch Afričanech štve, jaký kolem sebe dělají nepořádek. Tady se vůbec neřeší, když něco někomu upadne. Prostě to tam nechají ležet a jdou dál. Pokud něco dojí, dopijí, tak obal fláknou na zem, kdepak že by hledali popelnici, nebo koš, prostě to tam nechají. Takže škarpy jsou plné bordelu, u nás každé ráno zametají údržbáři a uklízí binec po dětech z předchozího dne a to máš vidět, co všechno bys tam našla. Sešity, kroksy, ponožky, obaly od chipsů, pet lahve... Dokonce i v okolí kostela je binec, což je pro mě úplně nepochopitelný. Jejich jediné třídění odpadu vypadá tak, že mají kontejner na bio odpad (jde prasatům) a pak to, co se dá spálit. Každý den se likviduje odpad tím, že jde na podpal. Umíš si představit ten smrad, co se line po okolí. A co se děje se zbytkem odpadu, to raději ani nechci vědět.