Dopis č. 17
tak si představ, že si mě tady přejmenovali. Něco jsem jim o Tobě vyprávěla (pořád se mě na Tebe všichni ptají), když v tom to Fioně došlo. Že mě vlastně oslovují špatně, že by mi měli říkat Mama Míša. Tady se každé mamince říká podle jejího prvorozeného dítěte. To jsem vůbec nevěděla! Takže od té doby mi někdo říká tak, jiný zas jinak, já nevím, co s tím furt všichni mají za problém, to už je skoro jako v práci, kde na mě taky volají jménem mé předchůdkyně :-).
Mám spolubydlící! Ale teď už opravdovou, lidskou. Ubytovala se u mě řeholní sestra, která asi zrovna jela kolem. Nebo nevím. On totiž nikdo z mamek neví, ani jak dlouho se tu zdrží. Dokonce ani nevíme, jaký tu má úkol, za celé dny ji není vidět a s dětmi ji taky ještě nikdo neviděl. Sester tu přibylo o něco víc, další bydlí ve vedlejším domě pro hosty. Je to starší paní a každý den se chodí modlit za Baraku. Vždycky se sejdou, vezmou ho s sebou do kaple a tam prosí Pána o jeho uzdravení. Teda aspoň myslím, nechodím tam s nimi, přijde mi to hodně soukromá záležitost.
Trošku se nám začínají bortit naše plány ohledně volného dne mamek a našeho společného cvičení. Večer se nějak nestíhá, a když už najdeme chvilku, tak nás děcka nenechají. Je to škoda. Ale třeba se to ještě časem vyřeší. Blbý je, že v průběhu celého dne není jiná chvilka na cvičení, než ten večer. Prostě se pořád něco děje a děti nás potřebují.
Musím Ti ale napsat, co mnou totálně otřáslo. Příběh Mama Sam. Neuvěřitelně silný příběh. Žije sama se synem, její muž od nich odešel, byť to byl nějaký kazatel nebo farář či něco takového. Dlouhé roky si udržoval ještě jednu ženu a jednoho krásného dne se sebral a odešel k ní. Mama Sam teď žije sama se synem (jmenuje se Sam!), kterému je 11 let a letos začal navštěvovat střední školu. Mama Sam pracuje v sirotčinci, snad si pamatuješ, jak jsem se zmiňovala, že mi pomáhá, když jsem vždycky sama s dětma, ale jinak se tu pohybuje každý den, většinou ji vidím sedět a žehlit prádlo anebo věnovat se dětem. Minulý týden nepřišla, protože ji chytly záda. Mama Sam žije v chudobě, dům má postavený z vlnitého plechu a hlíny, každý den musí pro vodu do nejbližší studny (těžko říct, jak je to daleko, za rohem to rozhodně nebude). Vědra plné vody pak nosí na hlavě, jako většina Afričanů. Někdy musí vyrazit už ve 3 hodiny ráno, aby se vyhla frontě a mohla přijít včas do práce. Záda už ten nápor nezvládly, tak byla teď pár dní doma. Bez příjmu, bez výplaty. Její syn Sam navštěvuje střední školu, která je vzdálená 10 km od jejich domova. Takže musí každý den 1O km tam a 10 km zpátky. Pěšky. Žádný auto, žádný autobus, motorka, nic. Na to zkrátka nejsou finanční prostředky. Cesta je to všelijaká, slyšela jsem různé příběhy, jak po cestě ze školy přepadávají a znásilňují středoškolačky, rozhodně to není žádná procházka růžovou zahradou. Proto se Mama Sam o svého syna neustále strachuje a moc si přeje splnit mu (a svoje) přání a pořídit mu kolo. Jenže na něj nemá, cena ojetého kola dovezeného z EU činí 200.000 TSH, což je pro ni závratná suma a ona ví, že na to nikdy nenašetří. V přepočtu by to kolo stálo cca 2.000 Kč. Jak je to všechno relativní! Proto mě napadlo oslovit pár lidí, vždyť přece 2.000 Kč to pro nás skoro nic není. Když každý dáme po pár stovkách, to by bylo, aby to nedopadlo! A představ si, ono to dopadlo! Mám z toho obrovskou radost a s mamkama jsem hned plánovala další kroky. Nejdříve jsme to oznámily Mama Sam, která nic netušila. Jako už dlouho jsem si tak nepobrečela dojetím. Nejdříve to vypadalo, že tu informaci nějak nepobrala, ale pak přišla, padla mi k nohám, plakala dojetím (já i Ludmila taky!) a asi tisíckrát děkovala. To byl takovej doják! Až jsme se všechny hezky uklidnily, začaly jsme plánovat, jak to provedeme. Ojeté kolo nepojedeme kupovat my, bělošky (dost by nás prodejce natáhl), ale jeden z místních řidičů, Jackson. Já vyberu peníze z bankomatu a může se frčet. Ke kolu se musí koupit ten nejvíc spolehlivej zámek, aby si ho Sam mohl ve škole zamykat (i tak mám o něj obavy). Vlastně i z těchto důvodů se nepořizuje kolo úplně nové, lákalo by to akorát zloděje. Ráda bych byla u toho předávání a všechno náležitě zdokumentovala. Tak Ti pak pošlu nějaké fotky. No není to krásnej a dojemnej příběh? I tohle je ten důvod, proč jsem vlastně tady. A stačí vlastně tak málo - jen chtít. Dám Ti vědět, jak se to vyvinulo dál. Zatím se měj krásně a papá. xxx
