Dopis č. 19

tak si představ, že už jsem tady celý měsíc! Je to vůbec možný? Čas letí jako bláznivý, já nechytím ho, ani vy... (to asi neznáš, to kdysi zpíval Goťák).

Přemýšlela jsem, co všechno je jinak než před měsícem. Tak rozhodně jsem si stihla zvyknout na to, že po mně pořád "něco" leze. Děti :-). A taky veškerý hmyz, co se tu nachází. Od mravenců počínaje, přes komáry, až po všelijaké pipky konče. Zvykla jsem si
i na to, že jsem pořád od někoho poslintaná a upatlaná, ale to je na druhou stranu vyvážené velkou porcí lásky a dětské náklonnosti, které se mi zde dostává.

Další věcí, které jsem si přivykla, je to, že se Tanzánci pořád zdraví a ptají se pořád dokola, jak se máš. Potkáte se ráno, zeptají se Tě, jak se máš ráno a jak se Ti vstávalo. Neexistuje jiná odpověď, než že dobře "nzuri" anebo v pokoji/v klidu "salama". To se třeba ptají za chůze, houknou to na Tebe a jdou dál. Očekává se, že Ty se zeptáš na to stejné: "Habari za asubuhi?" Jaké máš ráno? Na mě jsou milí a ptají se mě anglicky. A že jsem slušně vychovaná, tak se jich taky zeptám, ale v té jejich hatmatilce. Z čehož oni mají obrovskou radost a rádi pokračují ve svých otázkách a to já už jsem většinou v koncích, tak se tvářím všelijak anebo přepínám do angličtiny. A takhle je to pokaždé, když se v průběhu dne potkáte. Odpoledne se Tě ptají, jak se máš odpoledne a večer nemlich to samé. Důležitý je říct, že se máš pořád dobře anebo to o tom salámu :-) Jakákoliv další odpověď je nezajímá, to se rozvíjí až v dalším hovoru, který by mohl eventuelně pokračovat. Taky jsem si už zapamatovala všechna jména všech dětí a dokážu je od sebe už rozlišit. To mi dalo chvilku zabrat, no. V jeden moment jsem byla ráda za to, že tady budu 3 měsíce. Někteří dobrovolníci jezdí i jen na pár týdnů a to teda nevím, jak bych si je všechny stihla zapamatovat. Za ten měsíc už i jednotlivé děti rozeznám podle pláče (to převážně ty mladší).

Po měsíčním pobytu si troufám říct, že se tady už trošku vyznám. Dokonce si myslím, že už bych dokázala trefit zpátky domů (kdybych musela). Ze začátku se Ti zdají všechny cesty stejné: samá díra, hlína, prach, žádné ukazatele. Ale díky tomu, že mě Lojza už párkrát vyvezl (to je taky dost!), jsem se začala lehce orientovat i po okolí. Na co si taky začínám zvykat je místní dopravní provoz. Řidiči zde troubí opravdu pořád. Co se mi ale docela zamlouvá je to, jak jsou na jednu stranu obezřetní. Alespoň řidiči motorek. Ti zatroubí i před každým horizontem a zatáčkou. Ono totiž aby ses vyhnula výmolu, díře nebo špatnému povrchu, seš nucena jet v protisměru. A to docela často. Řekla bych, že většinu Tvé cesty :-). Zkušený a ohleduplný  šofér vybírá kvalitní trasu a tak si jede zrovna tudy, kde je to snesitelnější. Pokud jede "něco" v protisměru, vyhnete se, ale počítej s tím, že až na poslední chvíli, což je asi tak vteřinu před srážkou. Takže řidiči troubí z obezřetnosti, kdyby náhodou jel někdo v protisměru, aby byl v obraze, že na vozovce (schválně nepíšu na silnici) není sám.
Co je ještě hodně jiné a nezvyklé, je to, jak se v Tanzánii určuje čas. Jejich první hodina začíná vždy v 6 hodin a je jedno, jestli je to večer nebo ráno. Odvíjí se to od východu a západu slunce. Časové rozpětí je pouze 1 až 12 hodin. Takže v 7 hodin je u nich teprve 1 hodina. V 8 hodin mají 2, v 9 jsou u nich 3 hodiny a tak dále až do 12 hodin (což je u nás buď 6 nebo 18 hodin). Ze začátku to bylo pro mě dost matoucí, ale už se v tom dokážu zorientovat, i když si to musím vypočítat na prstech, kolik hodin to vlastně zrovna je.
Ale tohle všechno tady za chvilku zažiješ sama na vlastní kůži. Jsi právě na cestě sem za námi! To je neuvěřitelný, že se to povedlo, mám z toho obrovskou radost. Právě jsi odstartovala z letiště v Istanbulu a budeš tu kolem 3. hodiny ranní (po tanzánsku v 9 hodin v noci), přijedeš stejným letem jako já. Jsem domluvená s Jacksonem (to je tady místní šofér), že Tě vyzvedneme. Tak snad to všechno klapne na jedničku a zítra nad ránem se uvidíme. Možná Ti nachystám i cedulku :-) Tak páááá, moc se na Tebe těším...