Dopis č. 2

Moje milá Michalko,

na letišti mě přivítala celá grupa! Byli jsme domluveni, že mě někdo vyzvedne, ale nevěděla jsem, kdo konkrétně přijede. Bylo to jako v nějakým filmu... vycházíš ven z letadla, v příletové hale stojí bakula lidí se jmenovkami, tak jsem mžourala po tom svém jménu a bylo tam! Dokonce i s přivítáním. Karibu Nyumbani je ve svahilštině ,,vítej doma". Přivítali mě dva kluci a asi čtyři holky. Později jsem se dozvěděla, že si z toho udělali tajný noční výlet za dobrodružstvím, samy mámy se divily, kolik nás jede. 

Všichni byli moc milí, jména většiny z nich jsem si bohužel nezapamatovala, ale mám na to tři měsíce, tak snad to dám. Už v letištní hale mi bylo horko a vlhko na padnutí (umíš si představit to háro), ale to jsem netušila, co mě čeká venku. Hic na prašivky ve čtyři ráno! Auto nám hlásilo krásných 26 stupňů. Což o to, na teplo jsem se těšila, jen kdybych na sobě neměla své čtyři vrstvy od nás. Naštěstí (???)jsem neměla šanci myslet na to, jak mi stékají čůrky potu až kdoví kam. Úpěnlivě, s nervovým vypětím, jsem sledovala brzký ranní provoz a jak si náš šofér poradí. To byl teda zahajovací zážitek za všechny prachy. Jestli má někdo pocit, že u nás jsou řidiči neukáznění, ať si to jede vyzkoušet do Afriky. Že sedím tam, kde my máme volant a jedeme po druhé straně, s tím jsem počítala. Ale co mě překvapilo byl jednak ten noční/ranní ruch (ti lidi snad nechodí spát?), a musím se přiznat, že tady se asi na nějaké dodržování pravidel silničního provozu nehraje. Na červenou jsme nestáli ani jednou, až jsem si říkala, jestli tady červená neznamená něco jako NE v Bulharsku. Silnice, jestli se tomu tedy dá vůbec tak říkat, byla místy i asfaltová. Kde byly dva pruhy, jel náklaďák, cisterna, my a možná i motorka. Ale našeho řidiče to nerozhodilo (má vůbec řidičák?). Statečně si razil cestu i tam, kam já bych nejela ani za milion, a když měl pocit omezení, zatroubil, a hned měl o pár cenťáků k dobru. Kolikrát jsem marně šlapala na fiktivní brzdu pod sebou a sykala hrůzou, že tohle přece nemůže nikdo z nás přežít. Ale přežili jsme. Dokonce jsme dojeli v pořádku do cíle. Byla jsem už tak unavená, že jsem se ani nezmohla během cesty na nějaké ty konverzační fráze (možná to byl spíš šok). 

Přijeli jsme do areálu, děti vzbudily mámu Fionu a mámu Ludmilu, a šli mě všichni ubytovat. Celá naše posádka. Koneckonců už to byl čas jejich vstávání, tak jsme si s mámama daly ještě kávu (takhle před spaním značka ideál), navrhly mi, abych si udělala volný den, ať se vyspím a oni že budou s dětma celý den pryč v nějakém aqua parku. Tady totiž končí vánoční prázdniny a myslím, že od pondělí už všem začíná škola. A s ním nový školní rok. Moc jsem tomu spánku nedala, po pár hodinách jsem měla pocit, že jsem jako rybička, tak jsem si vybalila, asi 3x během 2 hodin osprchovala studenou vodou (ano, mám sprchu i WC přímo na pokoji!) a celá slitá potem (znovu) šla do domu, kde bydlí mámy s těmi nejmladšími. Všichni, kromě těchto dvou nejmenších holčiček Anita (8 měsíců) a Marta (4 měsíce) jely za vodními radovánkami. Zůstal tam s nimi i Baraka, kterému tento výlet neumožnuje jeho zdravotní stav. Seznámila jsem se s provozním personálem (zas ta jména nevím!), na chvilku si pochovala malé holčičky a místo procházky, kterou jsem měla v plánu, jsem se po pár hodinách vrátila na pokoj, kde Ti teď píšu. Ta procházka by mě v tom vedru asi zabila... V mezičase se učím pár slov a frází ve svahilštině, už se umím představit a říct, že mě těší, že je poznávám. A taky poděkovat. Ale to jde skoro samo, na rozdíl od těch ostatních divných slov. 

Tak zatím pá, napíšu zase příště. Lala Salama!