Dopis č. 20

Milá moje,
ležíš tady vedle mě úplně znavená a já Ti píšu. Potřebuju shrnout zážitky posledních dní. Od té doby, co jsi přijela, uplynul už týden. Byla jsem na Tebe moc zvědavá, co na to všechno tady budeš říkat. A jsi úplně nadšená! Moc se Ti tu líbí, z toho mám velkou radost. Děti Tě ihned přijaly mezi sebe, hlavně ty starší, se kterými se dá zablbnout, pokecat a zjistit hafo nových informací. Mamky Tě přivítaly s otevřenou náručí a dávají jasně najevo, jak moc jsi tu vítaná. A Ty se tady cítíš natolik dobře, že sis prodloužila svoji letenku o celý týden. Představa, že bys měla už tuto sobotu odjet, byla pro Tebe hodně smutná. Naštěstí to šlo přebukovat a tak bys měla odletět až příští sobotu 22.2. Není ten studentskej život peckovní? 

První dny ses "zaučovala" v tom, jak nám všem tady být po ruce. Byla to docela fuška, co. Ale musím říct, že to zvládáš na jedničku a už Ti jde i uspávání malé Marty, čímž jsem Tě pasovala na její hlavní uspávačku. Jenom do přebalování se moc nehrneš :-). Zatím jsi neměla tu čest, evidentně si necháváš rezervu pro další dny. 

První týden jsme byly jen jednou nakoupit v MailiMoja, svezl nás Aloyce, a vznikla tato parádní fotka. To jsme se nasmáli. Já na chvostu motocyklu jsem se bála, abyste mě někde nevytrousili. Měli jsme tolik nákupu, že jsme se tam fakt skoro ani nevlezli. Batohy zepředu, zezadu, nákupy na klíně, v ruce zbytek pizzy... jen ta hlava zatím zůstává prázdná :-). A když už jsi tady, tak jsme si naplánovaly větší výlet, abychom se taky dostaly za zdi našeho "resortu". Z toho všeho, co Tanzánie nabízí, jsme se shodly, že nejvíc by nás zajímal výlet do národního parku Mikumi, za zvířaty. Prostě Safari. To jsme absolvovaly dneska. Pronajaly jsme si auto, pronajaly jsme si i řidiče z naší školy, sbalily bágly, nabalily svačiny a už se frčelo. Cesta to byla nekonečná. Z naší vesnice do města Morogoro, kde jsme měli v plánu všichni tři přespat, je to nějakých 160 km. Tak jsem si říkala, že po rychlostní silnici bychom tam mohli za necelé dvě hodiny být. Jo, to jsem se zase spletla! Tady je nějaká rychlostní silnice? Podle mapy to tak vypadalo, realita byla bohužel jiná. Cesta měla hodně rychlostních omezení, takže naše průměrná rychlost byla 50 km/hod. To už se dá lehce spočítat, jak dlouho jsme se tam kodrcali. Bylo to prostě nekonečný. Přestávka žádná, ani čurací. Cestu lemoval nejhustší výskyt čerpacích stanic, co jsem kdy viděla. Bohužel byly vesměs všechny prázdné, bez zákazníků, a dost možná i bez personálu. A tomu odpovídal i dopravní provoz. Na jedno osobní auto připadalo tak 5 cisteren převážející PHM. Neuvěřitelný! Nakonec jsme se však dočkali a v pořádku dorazili do města Morogoro, které nás uchvátilo nádhernými horami. Tady jsme měli jeden zvláštní úkol. Studuje tu chlapec jménem Emmanuel John, kterému jsme měli předat pozdravy a nějaký balíček. Vyrůstal v sirotčinci a teď prvním rokem studuje v semináři na kněze právě tady v Morogoro (jestli jsem to správně pochopila). Takže když už jsme sem jeli, bylo víc než praktické se za Emmanuelem zastavit a pozdravit ho. Měl velkou radost a myslím, že se mu i dost zastesklo po domově, pořád se na všechny ptal. Domů se dostane až po Velikonocích a s domovem není vůbec ve spojení. Žádné telefonáty, žádné emaily, žádné smsky, žádné dopisy. Přijet jen 2x do roka domů na prázdniny. 

My jsme nakonec ještě měli za úkol najít si nějaké ubytování, jeli jsme úplně na blind. Dostali jsme doporučení na ubytování u řeholních sester, které poskytují ubytování ve svém konviktu. A měly volno! Pan recepční nám nabídl pokoj se sociálkami i bez, každý pokoj za jinou cenu. Tak my dvě jsme si vybraly ten nadstandard a náš pan řidič se spokojil s wc na chodbě. Sestry dokonce poskytují i stravu, takže jsme nemuseli nikde hledat žádnou restauraci, za což jsem byla moc ráda. Dala jsem si výbornou rybu s hranolkami a ty jen ty hranolky, máš teď období, že nechceš maso a tohle byla jediná vege možnost. Jako dezert nám přinesly čerstvé banány. Během večeře jsem se snažila s naším řidičem domluvit na čase odjezdu. Park se otevírá v 6.30 a bylo nám doporučováno přijet tam hned brzy ráno, dokud jsou zvířata blízko, není takové vedro a je jich víc vidět. Což znamenalo vstát ve 4:30, abychom v 5 mohli vyrazit. Náš pan řidič, který se jmenuje Erasto, umí jen pár slov anglicky. Já jsem na tom stejně se svojí svahilštinou. Takže začala zábavná chvilka našeho společného večera. Když jsem naznala, že se opravdu nedomluvíme, povolala jsem na pomoc strýčka gugla a jeho překladač. Erasto se tvářil, že rozumí, kýval, říkal oukej. Bylo potřeba se domluvit na čase odjezdu, abychom si rozuměli všichni tři. Raději jsem převedla časový údaj do jejich podoby, aby to tedy bylo opravdu jasné: vyrazíme ráno v 5 hodin, tj. tedy po tanzánsku v 11, OK? Erasto se tvářil, že rozumí, kýval, říkal oukej. Dobře, to bychom měli, takže dobrou noc, Lala Salama a ráno se uvidíme v 5, tedy v 11. Erasto se tvářil, že rozumí, kýval, říkal oukej. Budík jsme měly nařízený na 4:30 a přesně v 4:35 mi zvoní telefon a co myslíš? Volá Erasto, kde jsme tak dlouho, a že už jsme měli dávno vyrazit, a že na nás čeká dole před konviktem. Nebo asi něco v tom smyslu, já jsem totiž nerozuměla, mluvil jen svahilsky. Asi i nadával. A od této doby to šlo s naším kamaráčoftem z kopce. Pořádně na to šlápl a jel jako s větrem o závod. To už nebyla žádná padesátka. Předjížděl i na plné čáře (což tady není nic neobvyklého) a hnal se tou divokou prérií, jako by tam měli za chvilku zavírat. Jen u jednoho velkého kruhového objezdu řekl "Dodoma" a ukázal směrem, kterým se tam dalo dojet. Něco jako ve filmu Vesničko má středisková: "v Berouně řekne Beroun a to je všechno" :-) 

Což moc nevadilo, hlavně, abychom tam přijeli v pořádku. A tak se i stalo. Byli jsme tam první, sotva otevřeli! Na moji otázku, "kde jsou všichni?" mi průvodce řekl, že dneska tam všichni lítají. Převážně ze Zanzibaru. Mě prostě překvapilo to prázdné parkoviště. To jen my se tam kodrcáme 200 km tři dny! Ale i přesto jsme byli natěšení a už jsme se nemohli dočkat, až tu místní faunu i flóru uvidíme. Náš průvodce byl velký srandista a ptal se nás, jestli jsme si vzali plavky, že součástí prohlídky je plavba s krokodýli a hrochy. Haha. Ještě, že jsme ty plavky nechaly doma, viď. Národní park nás ohromil. Zvířata na dosah ruky, přecházely nám před autem, když se pohly, auto udělalo kolečko, aby lidi zvíře uviděli ještě blíž, i jen na pár metrů... Já Ti nevím. Bylo mi z toho smutno. Já vůbec nevím, co jsem si od toho slibovala, nemám vůbec ráda zoologické zahrady, tady jsem si asi myslela, že to bude pro ně větší svoboda, ale moc mi to tak nepřipadalo. Letadla se tam s turisty valila jedno za druhým, na cestách mezi zvěří byl kolikrát takový provoz, že jeden lev byl obehnán asi deseti terénními auty... Pocity z toho mám všelijaké a musím říct, že převládá velké zklamání. Po dvou hodinách jsme toho měli všichni tři ažaž a tak jsme se domluvili, že to ukončíme a pojedeme pomalu k domovu. Na oběd že se stavíme opět u sester, bylo to po cestě a prověřené, tak proč ne. Poprosila jsem pana Erasta, jestli by nemohl cestou někde (ideálně v Morogoro) zastavit, potřebovala jsem se projít a ráda bych něco někde nakoupila. Erasto se netvářil, že rozumí, nekýval, neříkal oukej. Dělal, že nerozumí. Tak jsem zkusila svůj překladač. Něco zablekotal a vlezl do auta. Pochopila jsem, i když umím svahilsky sotva pozdravit. Nicméně, cestou udělal pár zastávek. První - na té si koupil kýbl rajčat a kýbl paprik. Zastávka to byla šílená, už jen když jsme přizastavovali, hnalo se k nám asi 5 ženských, které nabízely své druhy ovoce a zeleniny. Ale s takovou vervou, že jsem myslela, že nám to naše autíčko snad převrátí. Jedna se předháněla před druhou, aby nakoupil právě její zboží. Fakt jsem byla ráda za zatmavená zadní skla, jinak nevím, jak by to s námi dopadlo. Nakonec se s některou po chvilce dohadování domluvil a přišel za mnou, jestli prý nemám 2000 šilinků. Chvilku jsem na něj nevěřícně koukala, nechápala jsem, jestli chce rozměnit nebo půjčit nebo co jako?? Tak né, on si chtěl prostě koupit zeleninu a já to měla "jen" zasponzorovat. Tak jasně, dobré skutky já dělám tuze ráda a od toho jsem vlastně tady, že ano :-). Další zastávka, vlastně dvě, byly už pro mě a moje ovoce. Takže jsme s prázdnou nepřijely: ananas, banány, avokádo, mango - to vše (a mnohem víc) si můžeš takhle u cesty nakoupit. Ani smlouvat jsme nemuseli. Erasto mi šel na pomoc, ale na smlouvání zřejmě nebyl čas, takže jsem všude platila plnou cenu. No a poslední zastávka byla čurací! Hurá! Aha... jen pro řidiče. Tak nic, snad už to dnes nějak vydržíme. 

Musím napsat, že jsme se těšily k nám "domů". Za mamkama. Za dětma. Za tou jistotou. A od toho vlastně tyto zkušenosti většinou bývají. Ať seš kdekoliv, měla by ses ráda vracet domů. Mamky se nás samozřejmě hned ptaly, jak jsme se měly, jak jsme si to užily. Aniž bychom se předem dohodly, naše odpověď byla: "určitě to byla zajímavá zkušenost". Tak už se těším na ty naše další společné zážitky. Nejen v Tanzánii. Páááá