Dopis č. 22

Tak jsme tady všichni, jak se říká, na hromadě. Úspěšně si předáváme nějaký bacil, z jednoho na druhého. Nejdřív se s tím pochlubily děti, co navštěvují školu a postupně to chytly i ty nejmenší. No a nakonec jsme padly i my, co ty prcky obstaráváme. Jako první jsem podlehla svodům já. Zabralo mi to dva dny, než jsem se z toho vymanila, což považuju za zázrak. Jestli to nebude tou domácí slivovicí, kterou jsem si tady šetřila "na horší časy". Jen doufám, že to byly opravdu ty nejhorší časy, které jsem tu mohla zažít, páč slivovice je už dost pomálu. Po mně stůně Fiona, ta je chudák celá zlomená a den ode dne horší. Došlo to tak daleko, že pokud to jde, jen leží a spí, nabírá energii a naslouchá svému tělu, které si říká o odpočinek. Pokud nebude zbytí, vypadá to, že dojde i na zásobu antibiotik, které tu pro všechny případy mají. Odolává zatím jen Mama Mia, zřejmě proto, že byla minulý týden na zákroku se zubem. Tam jí nasadili antibiotika hned po zákroku, takže má před námi lehký náskok. Její kluci, o které se stará, si ten bacil taky úspěšně předávají, evidentně nad námi zatím vítězí, prevít jeden.

Jinak se tady nějaká rýma a kašel moc neřeší. To by se totiž nedělalo nic jiného, při tom počtu dětí. Co jsem ale zaznamenala hodně, je bolest zad místních žen. Téměř všechny naříkají na bolest zad, vlastně i proto jsme začaly s těmi protahovacími cviky. Je to jednak od toho, že tyto ženy jsou zvyklé všechno nosit samy, buď na temeni nebo na zádech, a pak taky nějaké cvičení nebo rehabilitace nebo masáže - to tady zrovna moc nefrčí. Považují to za zbytečnou aktivitu zdržující od práce nebo od běžných každodenních starostí. Naštěstí jsem pár ženských dokázala zlomit (neboj, je to jen slovní hříčka!) a nechaly si předvést pár zdravých cvičení na záda. Do ničeho velkého jsem se nepouštěla, na to nemám kvalifikaci, šlo spíš jen o takové malé domácí protahovací cvičeníčko. Ovšem jestli se tomu doma pak věnují, těžko říct. Některé bolesti zad, do kterých jsem se odmítla pustit, byly už opravdu na hraně, tak jsem doporučila návštěvu lékaře, že s tímto nechci mít nic společného. A bylo mi řečeno, že to raději budou trpět bolestí dál, místní lékaři zde nemají moc dobrou pověst a tyto ženy byly doslova přesvědčeny o tom, že by je lékař svojí péčí spíš zabil než aby jim pomohl.

I přesto se nám ale podařil uskutečnit další dobrý skutek! Jedna naše švadlena má na ruce takový zajímavý výrůstek. Na pravém předloktí, přesně v místě, kde se loket ohýbá, ale zepředu. Výrůstek tam má už nějaký ten pátek, on v mezičase několikanásobně vyrostl a začal ji dost bolet. Jenže... tady seš v Africe a platíš úplně za všechno, i za to, že se k někomu chceš třeba jen objednat. Platíš (nad)standardní péči ve státní nemocnici a dost možná i přispíváš do rodinného rozpočtu dotyčného lékaře. Rozhodně se nad tím nikdo nepozastavuje a všichni to považují za naprosto běžnou součást jejich zdravotnictví. Což je dost velký problém pro spoustu místních rodin, prostě si ošetření či zákrok nemohou finančně dovolit. Naše švadlena už trpěla takovými bolestmi, že se svěřila Mama Mie a ta zase mně. To, že se místní žena svěří se svojí bolestí je známkou toho, že jde opravdu do tuhého, menší bolesti se neřeší, patří to k jejich životu. Tady už šlo o bezesné noci, trápení při práci a naděje v nedohlednu. Tak nás napadlo, že bychom jí mohly od bolesti pomoct. Měla jsem v záloze pár korun navíc ještě ze sbírky na kolo pro Sama, dorazily ke mně až potom, co už kolo bylo pořízeno, a čekaly na správný okamžik. Ten, zdá se, právě nastal. Jednalo se dohromady o částku 150.000 šilinků. Prvních 50.000 šilinků bylo potřeba jen na vstupní vyšetření a konzultaci a zbytek stál samotný zákrok. Raději jsem se neptala, jestli se jedná o legální placenou proceduru nebo jen o "všimné", rozhodující bylo, že zákrok se provede co nejdříve a paní bude mít po bolestech. Všechno se to tedy seběhlo během asi jednoho týdne, šlo o ambulantní zákrok, paní už je doma, dostala antibiotika a podle všeho by chtěla jít už po víkendu do práce. Hlavně je neskutečně vděčná, že jsme jí pomohly vyřešit její trápení. Živí s manželem, který je farmářem na jejich políčku, 4 děti. Jestli mu jde farmaření dobře netuším, ale podle jejich životních podmínek si nemyslím, že by si žili na vysoké noze. Jejich všechny 4 děti jsou už v pubertálním věku, tak si umím představit, kolik toho spořádají. Děti v tomhle věku je lepší šatit než živit. Také jejich školy něco stojí. Naštěstí se našli podporovatelé jejich školného, alespoň o 2 z nich vím, že mají své sponzory, lidi, kteří využili takzvané adopce na dálku. Byly jsme k nim pozvány na návštěvu, vzpomínáš? Dělaly jsme si starosti, co bychom jim mohly asi tak vzít. Dostaly jsme hodně cennou radu od Mama Mie: rozhodně největší radost jim uděláte, když vezmete 2 kg rýže a 2 kg cukru. To bude pro ně něco jako Vánoce. Taky že bylo. Domeček mají skromný, žádný vodovod, žádná kanalizace, žádná elektřina, nic. Všechno probíhá venku, za domem, kde má paní i svoji kuchyň. Bály jsme se, že jsme byly pozvané na večeři, jak to asi budeme jíst, když to neumíme bez příborů. Naštěstí se naše návštěva obešla bez jídla, z toho mi spadl kámen ze srdce, nejen kvůli chybějícím příborům, ale taky že bychom jim měly ujíst z jejich již tak hodně omezeného rozpočtu. Ale jak jsem se dozvěděla, takhle Tanzánci rozhodně nepřemýšlejí. Pokud se někoho rozhodnou pozvat k sobě domů na návštěvu, je to už pro samotné hostitele velká čest, natož když se jedná o dvě bílé holky. Poseděli jsme si hezky venku, před domem, tlumočil nám jejich nejstarší syn, já jsem byla šíleně ukecaná, což nebývá moc zvykem (haha), bála jsem se, že konverzace bude váznout a bude to trapas. Ale plynulo to hezky. Do nohou nás kousali velcí hnusní mravenci (přitom domorodce vůbec!), takže jsme nedokázaly stát na jednom místě a při sezení jsme musely mít nohy ve vzduchu jako na houpačce. Ale ani to nám nezkazilo hřejivý pocit, že jsme tu vítaní hosté. Tak Ti, milá Mama Dikson, přejeme spoustu zdraví, ať jsi brzy fit a co nejdřív nás přijdeš potěšit svým krásným úsměvem...