Dopis č. 23

Tak už jsi zase fuč. Neuvěřitelně to uteklo! Je to tady bez Tebe hodně prázdný, hlavně mrňata si stěžují, že jim chybí hlavní uspávačka :-). Večer před odjezdem byl krásný i smutný zároveň. Děti se s Tebou moc hezky rozloučily, tančilo se i zpívalo, dostala jsi dárky a spoustu upřímných objetí plných lásky a přátelství. Však o Tobě pořád mluví, pořád se ptají, jestli už jsi doma a když tuhle letělo letadlo nad námi, tak všichni ke mně běželi a volali Míša letí, Míša letíííí a mávali při tom k obloze. Na letiště nás vezl Majkl a my jsme zaspaly. Bodejť by ne, když sotva jsme usnuly, už jsme měly vstávat. To je ten nejhlubší spánek, takže když mi zazvonil budík, hned jsem ho vypla a spala jsem dál. Naštěstí mě nějaký jiný smysl vzbudil o 30 minut později a já jsem zjistila, že už jsme měly sedět v autě. Ale víš jak to tady je s tím časem. Domluvíš se na 0.30 a oni se zhruba tak kolem 1.00 hodiny začnou teprve objevovat. A to bych řekla byl ještě dobrý čas. Takže vlastně všechno dopadlo tak, jak mělo. Fiona se i v tuto pozdní hodinu šla s Tebou naposledy rozloučit a popřát Ti šťastnou cestu. Nakonec se k nám ještě přidal jeden nový "uncle" - strýček Dixon, zřejmě se zaučuje v provozu a chtěl si cestu s námi projet. Jelo se hezky, provoz pěkně plynul a na letišti jsme byli přesně za hodinu. Tak teď už zbývá jen to nejsmutnější - rozloučit se. Moc se Ti nechtělo, však komu by se chtělo odjíždět z místa, kde se cítíš skoro jako doma a mají Tě tam rádi. Sama jsem zvědavá na svůj odjezd, už teď je mi z toho všelijak. Majkl se jal objímat na rozloučenou i mě, ale musela jsem ho ubezpečit, že já se zatím nikam nechystám a ať si mě zase hezky odveze, odkud přijel :-). Tak pááá holčičko moje a šťastný let domů!

Naše zpáteční cesta se nám dost protáhla, asi tak o 2 hodiny. Cestou jsme měli jednu velkou nepříjemnost, píchli jsme dvě pneumatiky na levoboku. Což tady, vzhledem ke stavu vozovek, není nic neobvyklého, jen kdyby nebylo zrovna 2.30 hodin a tma jako v pytli. Kluci řidiči vytáhli rezervu a s tou další pneumatikou jeli do Majli Moja nechat ji někde opravit. Naštěstí jel okolo zrovna jeden mládenec, který hned zastavil a ptal se, jestli nepotřebujeme píchnout. Teda pomoct. Taky že jo, hned ho šoféři poprosili, jestli by je neodvezl do té opravny. Ale to by mě zajímalo, kdo jim to dokáže v tuto hodinu opravit. No, taky že nikdo, vrátili se s nepořízenou. Tak Majkl sbalil obě pneumatiky a odjel s naším novým kámošem do sirotčince, že si to opraví sám. V tuto chvíli jsem byla ráda, že jel strýček Dixon s námi, protože zůstat sama v opuštěným autě uprostřed noci v Africe, na to bych tedy odvahu neměla. Takže Dixon hlídal a já jsem zkoušela "zabrat", ale moc to nefungovalo, strach byl silnější. Okolo sem tam projela motorka piki-piki, asi lidi do práce, těžko říct, kam v tuto hodinu tady lidi jezdí. Nakonec všechno dobře dopadlo, Majkl přijel i s opravenými pneu, kola se nasadila a jelo se dál. Do sirotčince jsme dorazili v 5.30, takže už pomalu svítalo. Musela jsem se omluvit z pozdního příchodu do "práce", potřebovala jsem ještě pár hodin spánku, abych byla vůbec něčeho schopná. 

Mám obrovitánskou radost! A ty určitě víš z čeho, jen to tady potřebuju hodit na "papír". Náš malý přírůstek, který k nám přišel na pokraji života a smrti, se má čile k světu! Je radost sledovat, jak se navrací zpátky do života a já jsem ráda, že můžu být u toho. Dělá nám radost jeho sebemenší projev chuti k jídlu, pousmání se, broukání si. Ze začátku to bylo hodně těžké. Jeho podvýživa byla natolik silná, že jakýkoliv menší pokrm ho prohnal, nic neudržel. Ale postupně, po malých krůčcích, se to zlepšovalo. Naštěstí má obrovskou chuť k jídlu, jak by taky ne. Je to tady náš nejlepší jedlík, je radost ho krmit. Bříško mu po týdnu splasklo a jeho smutný výraz v obličeji vystřídaly jiskřičky života. Jak nabírá na síle, pomalu se začíná sám od sebe i pohybovat. Zatím jen leze, ale i to považuju za obrovský pokrok. A celou dobu si neustále něco brouká. Snad je to jeho odpověď na tu naši péči. Ze začátku jsem byla hodně nejistá, když jsem ho měla chovat, doslova jsem se bála, abych mu nějak neublížila, byl jen kost a kůže. Dnes si k němu chodím pro kousek lásky. Co kousek, celý kusanec! To miminko je tak neuvěřitelně dotykové, tak rádo se mazlí a objímá, jako by si všechnu tu nespravedlnost světa potřeboval nějak vykompenzovat. Ale to není jen tak obyčejné dětské mazlení. Tady opravdu cítíš, co je láska, jak něžně se Tě dotýká. Jako by tomu sám nemohl uvěřit, že se mu dostalo druhé šance. Je to prostě náš malý velký bojovník a já už se těším na jeho další pokroky, ať už budou jakékoliv.