Dopis č. 24
Milá cérko,
mám novou kolegyni dobrovolnici. Přijela hned druhý den po tom, co jsi odjela. Je taky z Česka, je moc milá a moc mladá :-), myslím, že byste si spolu rozuměly. Jmenuje se Alžběta a děti jí říkají Elisabeth. Já mám svolení jí říkat Alžbi, což se mi moc líbí. Řekla bych, že si rozumíme, i když bych jí mohla dělat náhradní maminku. Snažím se jí být tady průvodcem, připadám si děsně důležitá a zkušená, po svém dvou měsíčním pobytu zde. Je sranda, že na spoustě věcech, které se týkají prvních pocitů z Afriky, se shodneme. Pochází od Hodonína, tak je milé tady slyšet moravský dialekt.
Zjistila jsem, že jsem zde nepopsala, jak vypadá chod celého sirotčince v průběhu dne. Píšu hodně o těch prťatech, o které se starám(e), ale pozorný čtenář by se mohl ptát, a co ty ostatní děti? Kdo se o ně stará? A mají si kde hrát? :-)
Tak jsme s Alžbi vyrazily na malou prohlídku. Poprosily jsme dvě nejstarší děti, aby nás provedly svými domovy, kde bydlí děti od 3 roků a výš. Holky a kluci bydlí zvlášť. V holčičím domě se nám věnovala Shangwe a v klučičím Samuel. Děti bydlí v pokojích po 3, ojediněle po 4, ale to byla spíš výjimka. Na pokoji mají i WC (ten nesedací!!) a sprchu. Bydlí tam s nimi i aunties (tety) a uncles (strýcové), kteří jim pomáhají s oblékáním a hygienou (doufám, že jen těm nejmenším), úklidem, hlásí budíček i večerku. Celkově by měli na ně dohlížet i co se týká výchovy, ale tety jsou jen o pár let starší než samotné děti, tak si nedokázaly moc vybudovat autoritu. Takže se dost často stává, že tady děti lítají dlouho do noci po venku, když my už jsme dávno padlé na znak ve svých postelích. Takže se nedivím, když se jim ráno v 5.30 nechce vstávat do školy. Jo, čteš dobře, vstávají takhle brzy. A hned už jim začíná každodenní kolotoč: vstát, ustlat si postel (to není až tak těžké, nemáme tu žádné peřiny ani přikrývky), umýt se, dát si sprchu, obléct uniformu do školy, jít na snídani, popadnout batoh a valit do školy. Někteří jezdí do školy naším autem, jiní na motorce piki-piki a zbytek to dojde pěšky, naše škola, kterou založily mamky, je co by kamenem dohodil. Škola jim sice začíná až v 8 hodin, ale někteří musí být na svých značkách už v 7 hodin, čeká je tam ještě povinný úklid. Čeho, to jsem se nedozvěděla.
Ve společných domech s dětmi bydlí ty tety a strýcové, jak už jsem psala, ale taky hlavní kuchařka a jeden pan učitel, který děti v týdnu doučuje. Zbytek personálu bydlí buď v dalším domě, který je kousek od toho našeho dobrovolnického, anebo dochází do práce ze svého domova a bydlí tedy v místní vesnici Boko Temboni. Co Ti chci ale napsat je to, že personál, který zde žije, má nepřetržitou pracovní dobu. Nemyslím 24 hodin denně, ale spíš 7 dní v týdnu. Ti lidé tu mají doslova svůj domov, jejich jediným povyražením je zajet si v neděli do kostela a tím to hasne. Pro mě je to nepředstavitelné.
Takže až děti odejdou do školy, tety pomáhají hlavní kuchařce připravit jídlo anebo se věnují zábavným činnostem jako například úklid apod. Zbylá mužská část našeho personálu, která se nevešla do domu pro kluky, žije v samostatném domě blízko nás dobrovolníků. Tam už si uklízí sami :-). Bydlí tam všichni naši chlapi, kteří tu pomáhají s provozem: ráno zametají, okopávají a zalévají všechny naše zahrady a záhony, sečou mačetou trávu, pouští nám do nádrží vodu, kterou se umýváme, starají se o farmu, opravují auta, spalují odpad atd. Zkrátka takové ty provozní záležitosti. Prostě jsou tu k ruce jako místní údržbáři, taky mají pracovní dobu od nevidim do nevidim a žijí tu jako doma. Jsou to mladí kluci a většina z nich teprve plánuje založit rodinu. Málokterý z nich mluví anglicky, takže naše konverzace se omezila jen na pouhé zdravení se a nesčetné dotazy jak se máš ráno, odpoledne a večer.
V pracovním týdnu je každý den jako přes kopírák. Ráno dojdu do "práce" na sedmičku, většina dětí je už ve škole, jen ty, co to mají nejblíže, jsou teprve na odchodu. Nejdříve se ze školy vrací okolo 15.15 hodiny, to je přiveze žlutý autobus, který je rozváží. Jede okolo a troubí na všech zastávkách, že už je tady. Další děti přijíždějí postupně. Hned, co přijdou, hodí školní batoh do přípravné třídy, jdou se přivítat s mamkama a převléct z uniformy do domácího. V 16 hodin jim začíná doučování a domácí úkoly. To dělají zhruba do 17 až 17.30 (podle toho, jak kdo potřebuje jak velké doučování). No a pak už následuje volná zábava. Večeři mají až v 19.30, na tu už chodí všichni vykoupaní a v pyžamu. Okolo 19. hodiny je tady už většinou tma jako v pytli, to ale našim dětem vůbec neva a venku řádí dál. Bosky a v pyžamech. Po 20. hodině jim nastává doba modlení a rozjímání, řádové sestry je očekávají v naší kapli. Někdy tedy čekají marně a musí si děti do kaple nahnat samy, ale i tak se jich účastní většina a jejich zpěv se rozléhá široko daleko po celém našem sirotčím okolí.
Víkendy jsou v řádu trochu volnější. Snídani mají až v 7 hodin, jinak čas ostatních jídel zůstává stejný. Stejně tak i skladba jídelníčku. K snídani suchý chleba, k obědu ugáli (tuhá kukuřičná hmota), fazole a špenát (je to tedy spíš taková zelená tráva, špenát zní líp), k večeři rýže, fazole a špenát. Občas je i maso, většinou tuhé a suché. Sobota je stanovena jako úklidový den a neděle patří dopolední mši. Jinak zde panuje volná zábava. V areálu je i hřiště na fotbal a hřiště s pískovištěm a prolézačkami, takže se mají děcka kde vyblbnout. Hodně se zdržují i v domě, kde jsme my s prťatama a mamkama, to je většinou takový hukot, že si v pondělí ráno vždycky s chutí v klidu vypijeme svoji ranní kávu a dopřejeme si dobrou snídani.
No a novinky:
Poslední dny nás trápil zdravotní stav naší malé Marthy. Za pár dnů bude mít půl roku a tak jsme chtěly začít postupně s příkrmy, ale Martha dostala silný průjem a doslova se nám začala ztrácet před očima. Měla vysokou horečku, tělo jako hadrová panenka, jen ležela a tupě zírala, v očích velký smutek. Tatam byla moje usměvavá Martha, která začínala už lézt. Mamky měly podezření na malárii, horečku měla fakt vysokou, a když se ani druhý den nelepšila, vzaly ji do nejbližší nemocnice na pohotovost. Bála jsem se, že si ji tam nechají, jak špatně na tom byla. Nechali si ji tam jen do večera, to byla napíchnutá na infuze, které ji měly dát do kupy a dodat potřebnou hydrataci. Teď už se z toho pomalu dostává, pomalinku začíná zase lumpačit, ale ten strach o malé miminko byl hrozný. Ale všechno se zdá být už na dobré cestě...
