Dopis č. 25

Už třetí den nemáme vodu. Ani pitnou. Užitková voda je pouze v hlavní budově, kde bydlí mamky. Takže si ji převařujeme a lijeme ji do barelů a pak do sebe. Další voda je k dispozici ve studni, která je u kaple. Chlapi ji chodí nabírat klasicky postaru - do věder. Toto je nejdelší výpadek, co tu jsem. Občas nám vodu zastavili nebo došla zrovna v té větvi, která teče do našeho domku, ale bylo to vždy jen na pár hodin, pak ji zase pustili. Říkají, že už dlouho nepršelo a sucho je moc velké. To je blbý. Nedostatek vody začíná být dost cítit. Jsme cítit my i vysychající vodovodní trubky. Pokud nebude v nejbližší době pršet, bude se muset koupit balená voda do školy. Což znamená, že by se posléze musela škola na chvíli uzavřít, nebyly by finance na tak drahý provoz. Snaží se tady vodou neplýtvat nejvíc jak to jen jde, voda po koupeli se používá na praní prádla, odchytávají si vodu po umytí rukou na vytření podlahy, každá kapka je tu cenná. Časté jsou i výpadky elektřiny. Od pár minut až po celodenní výpadek. K vaření používáme plynový sporák, o plné žaludky je tedy postaráno. A hlavní kuchařka vaří stejně nejraději na ohni. Jsem opravdu zvědavá, co nám další dny přinesou.
O 24 hodin později... Prší!!! Co prší, přímo lije jako z konve! Z nebe se valí neskutečné množství vody, není slyšet vlastního slova, jak déšť tříská o naši plechovou střechu. Malé děti mají v očích hrůzu, co se to děje a dospělí jsou šťastní, že bude víc vody a jejich pole a zahrady zavlaženy. I my jsme toho využili a nastavili jsme všechny volně dostupné kýble pod okapy. Takže hurá, dneska se nebudu muset tahat s vodou, dneska si neurvu kus zad, přeprava kýble s vodou o hmotnosti zhruba 25 kilo mi zabere jen pár kroků, mám to co by kamenem... Takže mě dnes čeká speciální večerní "sprcha" v odchycené dešťové vodě. Tedy, nebude to dnes poprvé. Byly jsme s Alžbi tak nadšené z toho, že prší, že jsme dobrovolně skočily pod "horkou" africkou sprchu už odpoledne. Večer, když se jdu mýt, říkám, že se nejdu osprchovat, ale okýblovat. Ale zaplať pámbu aspoň za to... Díky za každý nový déšť! 

Dnes jsou to přesně 2 měsíce od toho, co jsem sem přiletěla. Neuvěřitelné, jak to letí. Můj čas tady se krátí, za 3 týdny odlétám směr můj život před Afrikou. Zvláštní pocit. Včera jsme tu s předstihem oslavily MDŽ. Mě by nikdy nenapadlo, že se MDŽ slaví opravdu po celém světě, natož v Africe! Žila jsem v domnění, že je tento svátek jen komunistickým přežitkem. Ale kde jinde oslavit ženu víc než právě tady? V mnoha rodinách je žena jen posluhovačkou, i provorozený syn má silnější slovo v rodině než jeho matka. Byly pozvány všechny ženy z naší školy, všechny ženy, které pracují pro sirotčinec a ženy z vesnice, které jsou nějakým způsobem spřátelené se sirotčincem. Byl to první větší ženský kolektiv, ve kterém jsem se cítila dobře. Bylo vidět, jak velkou radost jim setkání udělalo (opravdu nic netušily, bylo to pro ně překvapení). Jedlo se, zpívalo se, modlilo se a pak přišel ten obrovský déšť jako velké požehnání. Hezké to bylo! Tak všechno nejlepší, ženy Afriky!