Dopis č. 27
píšu Ti zřejmě svůj poslední dopis. Přesně za týden se tady budu loučit. Poslední týden, který můžu strávit ve společnosti tří úžasných žen a zlobivých dětí :-). Dětí, které hned na startu svého života zažily opuštění, zradu a některé i násilí. Příběhy těchto dětí jsou někdy jako ze středověku. Rodiče se jich snažili zbavit různými způsoby. Některé našli kolemjdoucí na smetišti nebo ve škarpě, jiné zase chtěla rodina utopit v oceánu nebo je maminky zanechaly v porodnici ... Není neobvyklé, že sem přijde 1,5 leté dítě, které je natolik zaostalé, že odpovídá věku 6 měsíců. Poslední příběh, který námi doslova otřásl se stal nedávno. Za mamkama přišla rodina dítěte s dotazem, zda by sem mohli umístit opuštěné dítě. Na dotaz, co se stalo, odpověděli, že maminku napadl krokodýl při rybaření. Zůstalo po ní jen to ubohé dítě...
Příběhy jsou to moc smutné, ale není třeba smutnit moc dlouho. Naše děti jsou tady pospolu šťastné a to, jak tady žijí, jim dává obrovskou šanci na pořádný život. Dostane se jim patřičného vzdělání a podmínky k životu zde v sirotčinci mají možná lepší než místní sousedé, kteří třou bídu s nouzí. Své děti posílají do školy zanedbané, chodí pěšky i třeba 10 km daleko a často tam bývají bez oběda, protože na něj rodiče nemají. Žijí v domech postavených z hlíny a bláta, v jedné místnosti spí i třeba 8 lidí. Celý život jedí kukuřičnou kaši a fazole. A je dost pravděpodobné, že se nikdy nedostanou za hranice svého obydlí nebo vesnice. I proto nás tu vnímají jako velkou atrakci a chodí okukovat naše bledé tváře. Tento týden k nám přišel jeden zoufalý "kolega", který pro sirotčinec pracuje. Tedy přišel si pro radu ke svým šéfkám, je zoufalý a neví si rady. Žije s rodinou v pronajatém domě a majitel domu je vyhodil. Téměř ze dne na den. Chudák pán neví, kam se s rodinou vrtnou. Se ženou vychovávají 6 dětí a tohle je zrovna ten případ, kdy spí všichni v jedné místnosti (a dost možná i posteli). Jedno z těch dětí je nemocné, proto jej dali na výchovu k jeho tetě, která bydlí nedaleko. Pán je zoufalý (jo, to už jsem vlastně psala) a přišel poprosit o pomoc. Pokud by měl peníze, koupil by si pozemek a tam už by si uplácal nějaký ten příbytek z hlíny a bláta. Takhle jednoduchý to je. Jen mít ty peníze...
Z Tanzanie si neodvážím jen smutné příběhy, neboj. Doufám, že si hodně dlouho uchovám v paměti i jejich "národní" přátelskou povahu a hrdost. Hodně místních lidí se nás ptalo, proč se nepřestěhujeme do Tanzanie, jejich země je jim opravdu zaslíbená a nedokážou si představit, že by žili jinde. I to neustálé dotazování se na to, jak se máš, mi už přijde vcelku normální a myslím se budu hezky divit, že se mě na to doma nikdo neptá.
A co si odnesu z příběhu našich mamek? Inspirovaly mě svojí nekonečnou energií, laskavostí a vstřícností. Kdykoliv za nimi kdokoliv přijde, vždy jej přijmou s vlídností sobě vlastní. Těch pozitivních vlastností by se našlo tolik! Každá z nich je naprosto jiná, ale vzájemně se dokonale doplňují a tvoří tak jeden velký celek, který funguje. Funguje natolik dobře a spolehlivě i sám o sobě, že si dokonce dovolí odjet všechny tři na tři týdny pryč. Do Evropy. Do České republiky. V červnu 2025 se uskuteční MAMAS Tour po České republice. Mamky navštíví několik měst a mezi nimi je i Nové Město na Moravě! Z čehož mám obrovskou radost! Celý jejich příběh si budou moci naši přátelé, kamarádi, známí i neznámí přijít poslechnout osobně do Horácké galerie v neděli 8.června. My tam budeme u toho, to si piš! Moc se na to těším. A vlastně i proto můžu smutnit jen tak trošku, vždyť se za chvilku uvidíme u nás. A pokud nám bude štěstí přát, tak se znovu potkáme někdy příště i v Karibu Nyumbani. Kdo ví.......
ASANTE SANA ❤️
