Dopis č. 3

Milá Miší, 

dělá mi starosti, že si zřejmě děláš starosti, protože se neozývám. Není tu wifi. Tedy doufám, že se to dnes nějak vyřeší, alespoň se pokusím to nějak zařídit. Wifi, která tu je, je prý zrovna nefunkční. Já mám v plánu koupit si místní sim i s daty, ale kdo ví, kdy se dostanu do ,,města"? Tak už jsem z toho fakt dost nesvá. Dneska by měl být taky den, kdy se uvidím se všemi dětmi. To bude myslím pěkný hukot. Už se nemůžu dočkat, až jim rozdám všechny ty dary, co mi pro ně mí drazí dali. Musím to všechno pořádně zaznamenat. Teda vyfotit.

O něco později téhož dne... děti jsou úžasné! Chodí za mnou samy, některé mě okukují, některé přijdou a hned se pomazlí, jiné se přímo zeptají (svahilsky) kdo jsem. Moc jim nerozumím, tedy vlastně vůbec. Tak to zkusím tak napůl anglicky, napůl svahilsky, rukama, nohama a vždycky se nějak dorozumíme. Dělá jim radost, když vidí můj zájem o jejich rodný jazyk. Vůbec si nepamatuju jejich jména, všichni se mi pletou a někdy se musím hodně pozorně podívat, jestli je to chlapec, či dívka. Podle náušnic, samozřejmě! Většina nosí stejný sestřih: úplně nejvíc nejkratší porost na hlavě, což po dvou dnech tady naprosto chápu, je to při těch vedrech hodně praktické. A já mám pak problém poznat, zda se jedná o dívku, nebo chlapce. Jsem tady se svým porostem na hlavě trochu za exota. Podle jejich kultury mám vlasy neupravené. Tím horkem se mi všelijak zkroutily a můj účes vzal hodně za své. Děti mi je různě upravují a neustále si s nimi hrají a smějí se jim. Takže moje první návštěva u kadeřnice po návratu je více než jasná.