Dopis č. 4
Milá Michelin,
dnes byl den jednoho velkého ,,poprvé". začalo to už dopoledne, kdy jsem doprovázela Mama Miu (Ludmila) na místní ,,polikliniku". Jely jsme tam celkem se 4 dětmi. Dvě malé holčičky dostaly očkování, jeden chlapec měl pravidelnou kontrolu před odjezdem na střední školu a druhý chlapec je nemocný, vypadá to na nějakou velkou infekci v těle. Chudák malý pořád s něčím bojuje. Už ta cesta byl jeden velký zážitek, viděla jsem místní okolí za bílého dne úplně POPRVÉ. Všichni na nás volali ahoj, jak se máš, Mama Mia směle odpovídala, volala na všechny z otevřeného okna, vesele mávala... prý nás takhle všichni zdraví kvůli mně! Vidí další novou bílou tvář a jsou z toho nadšení. Tak jsem se ráda k mávání a zdravení přidala.
Na ,,poliklinice" fungovaly dvě lékařky, jedna se věnovala těm úplně nejmenším dětem, druhá dorostu a dospělým. Za tu chvilku, co jsme tam byli, se tam objevilo nejvíc pacientů - miminek. Ženy nosí své děti na zádech v šátku a musím říct, že se mi to docela zamlouvá a děti tak vypadají hodně spokojeně. Z polikliniky jsme za hlasitého zdravení a mávání jeli do vedlejší vesnice, vyzvednout v lékárně antibiotika. Během chvilky nás přišly okukovat místní děti, co šly kolem. Habari! Helou! Najednou bylo všude okolo plno zvědavých dětí. Na ulici měli lidé postavené stánky, kde prodávali co dům dal. Ovoce, zeleninu, nápoje, dokonce uvařené jídlo, atd. V každém stánku prodávala snad celá rodina. Anebo že by k prodávajícímu přišel někdo na pokec? Později jsem se dozvěděla, že tyto stánky jsou dost možná jejich jediný zdroj obživy.
Po příjezdu mne čekal další výlet, tentokrát jsem dostala nabídku podívat se POPRVÉ do místní školy, kterou sirotčinec postavil a provozuje. Rychle jsem se sbalila, v domnění, že je to kus cesty a už jsem seděla v jejich mini dodávce. Ujely jsme naší vesnicí Boko Timbani asi 500 metrů a byly jsme v cíli :) Škola je nová, postavená nedávno, a poskytuje vzdělání předškolní a školní docházky. Zde nový školní rok začíná vždy v lednu po Vánocích, letos to bude hned další pondělí 13. ledna. Takže jsem přijela v nejhektičtějším období roku, jak mi už několikrát sdělili. Ve škole se vše chystá a podle toho, co jsem viděla, mi přišlo, že to do pondělí nemůžou stihnout ani náhodou. Vedle na novém plácku se kopaly základy pro novou budovu. Když píšu kopaly, tak se nekopaly samy, ani je nekopal žádný stroj, ale dva muži, kteří se tam v to m úmorném vedru dřeli a kopali je ručně. Však co chvilku odpočívali ve stínu stromu. Kdo ví, jestli tam nekopou ještě teď....
Zpátky jsem se vracela pěšky sama, což jsem nejdříve zkonzultovala s ,,mamkama", jestli je to vůbec dobrý nápad. Cesta do sirotčince vede vesnicí, a tak jsem si nebyla jistá, jestli dostanu svolení. Prý od 9 do 16 hodin sama po vesnici můžu. Uf, to se mi ulevilo. Vydala jsem se na cestu za hlasitého zdravení Habari! a mávání na pozdravy, se všema jsem najednou kámoška. Ale to mi řekni, jak to, že jsou ti lidi všichni doma? Takhle v pracovní den, Nikdo nepracuje? jasně, dětem ještě nezačala škola, taksi asi vzali ještě dovolenou anebo sick day, aby se jim mohli věnovat... haha.
Moje další POPRVÉ se konalo při obědě. A to hned dvakrát. K obědu se podávalo ugali (taková nějaká tuhá kukuřičná hmota), listový špenát a fazole. Docela mi to zachutnalo. Jen jsem byla upozorněna, že v Tanzanii se jí rukama ,holýma! A mně bylo včera divný, že jsem nikde nemohla najít příbory... Takže jsem dostala instrukce jak s tím vším naložit (bože, proč jsem si jen nevzala ten dezinfekční gel?). Ovšem před tím, než jsme se do toho všechny tři mámy a já pustily, jsem měla pronést modlitbu. jako já?? No dobře, ale co mám říct? Řekni, co chceš. OK, fajn, ještě že mám zmáknutý americký filmy, něco tam dám spatra tedy. Amen. Tak to byla moje modlitba POPRVÉ.
Neuvěřitelný, kolik jsem toho zažila a to jsem teprve u oběda. A tak to zkrátím. Odpoledne přijel farář a odsloužil v místní kapli, která je v areálu sirotčince, mši. zítra asi devět těch nejstarších dětí odjíždí na střední školy, tak mše byla sloužena hlavně proto, aby si ji užili všichni společně. To byl krásný zážitek. Vůbec tedy nevím, o čem to bylo, ale líbilo se mi, jak jsou děti do mše zapojeny. Čtou jednotlivě přede všemi z Bible, modlitby se zpívají hodně hlasitě a srdečně, pohupují se do rytmu, do toho se bubnuje na tympány nebo jak s e těm bubnům říka. Dokonce i ta malá Martha, kterou jsem chovala a plakala po očkování, se tam zklidnila a naslouchala.
Miško, už budu končit, je toho hodně, ale napíšu zase příště. Snad bude co. Né, to si dělám srandu, jsem plná zážitků!
Papá a dobrou... Lala Salama