Dopis č. 5

Milá Michalko,

jak se máš? Moc mi chybíš... Myslím, že by se Ti tady mohlo líbit. Děti jsou takové všudybylky, je s nima radost, ale občas taky dokážou pěkně zazlobit, asi jako všude. Dnes jsme si spolu telefonovaly a víš, že jsi srdečně zvána se sem k nám připojit. Snad Ti to nějak vyjde. Všichni se mě ptají na moje první dojmy. A pocit převládá zatím jen jeden - že to budou asi hodně dlouhé tři měsíce. I když jsme si večery začaly zpestřovat přátelským posezením. Mámy si potřebují taky někdy ,,vorazit", tak jsme se přesunuly do našeho domu (Royston House) a ochutnaly místní červené víno. Mám teď s tím vínem trochu boj, ale musím říct, že bylo lahodné! K tomu na stoličce občerstvení v podobě anglického sýra, Pringles, anglických sušenek a českého sýra. To se takhle sejdou dvě Češky a dvě Angličanky a vypráví se o Tanzanské kultuře, zvycích, lidech, o dětech, které zde žijí, o pomoci, která je pro ně moc důležitá... Fiona je úžasná vypravěčka, její angličtina je skvostná, krásně se poslouchá, čiší z ní neuvěřitelná energie, pokora, klid, vyrovnanost. Díky tomu se jí podařilo vybudovat domov takový, jakým právě je.

Dnes jsem byla poprvé postavena k plotně. Večer odjíždí Clare domů a mámy se s ní chtějí rozloučit slavnostním obědem. Rychle jsme vymyslely pečené brambory, vepřové medailonky a okurkový salát. I když jsme nejdřív zvažovaly řízky (co taky jiného!), nakonec toto vyhrálo. Proboha, jak tohle budeme jíst těma rukama?? A ten okurkovej salát?? :) Měla jsem k ruce jednu velkou a milou pomocnici Shangwe. Pomáhala mi celou dobu a bylo vidět, že ji to moc baví. Ptala jsem se jí jestli by chtěla být šéfkuchařkou a řekla mi, že ne že bude fotbalistkou. Představ si, že ji v nějakém místním fotbalovém poháru ocenili jako nejlepší hráčku uplynulého roku!

Večer jsme měly znovu lehký dýchánek, ale už to mělo příchuť loučení, jak jsem psala, Clare se loučila .Děti si pro ni přichystaly překvapení v podobě tance. Tak Ti teda řeknu, že ti Afričani mají pohyb v těle opravdu od narození. Fascinovaně jsem na ně hleděla, jak se dokážou ladně a rytmicky pohybovat bez jakýchkoliv rozpaků. Holky i kluci. U nás se kdekdo ošívá, že se stydí, tady to tak zřejmě není. Byla to radost se na ně dívat. Moc hezky jsem si popovídala s jedním z nejstarších dětí, Emmanuelem, který druhý den spolu s ostatními odjížděl na střední školu. Takový přehled o politice ve 14 letech - klobouk dolů! Škoda, že nám v rozhovoru bránila naše oboustranná jazyková bariéra. Tak, teď už jen obejmout Clare, popřát jí šťastnou a bezpečnou cestu domů a hurá na kutě.... pááá.