Dopis č. 7

V neděli jsme se všichni odebrali na mši v nejbližším kostele ve vedlejší vesnici. To by bylo fajn, kdybych se tam trošku ochladila, třeba tam bude chladno jako v našich kostelích. Haha. Účast na mši znamená vstát za úsvitu, odjezd našich minidodávek je v plánu něco málo před devátou hodinou ranní. Ty nejmenší děti je potřeba vykoupat, obléct je do jejich slavnostních šatů, učesat a samozřejmě dát jim najíst, případně vzít jídlo s sebou, kdyby v průběhu plakaly a měly hlad. Začaly jsme hodně brzy a stihly jsme to tak tak, mají to mámy naplánováno opravdu na minuty. Všem dětem to moc slušelo a postupně jsme se soukali do přistavených minidodávek. Kostel, kde se mše konala, leží ve vedlejší vesnici, jejíž název si nedokážu zapamatovat. Musím říct, že bylo narváno. Jeli jsme o něco dříve, abychom se ještě vešli, ti, co to štěstí neměli, stáli venku pod stromem a mši měli zprostředkovanou venkovním ozvučením. Pokukovala jsem po věřících a musím říct, že to byla doslova módní přehlídka. Je tady zvykem, že na mši si vezmou to nejlepší ze svého šatníku a rozhodně to bylo vidět. Každé z našich dětí už vědělo, kam si má sednout, zřejmě tam panoval zažitý zasedací pořádek. Já jsem měla na starosti Anitu, která po prvních pár tónech hned usnula, což bylo štěstí pro ostatní, je zrovna ve věku, kdy zjišťuje, že má krásný a silný hlas a dává to náležitě najevo. Mše začala společným zpěvem, který mi vehnal slzy do očí. Slovům jsem vůbec nerozuměla, aspoň jsem se dokázala přizpůsobit tanečnímu rytmu. Všechno to působilo silně, lidé to prožívali a rozhodně to byl moc pěkný zážitek. Takže zase za týden se uvidíme...