Příběh Mama Sam aneb jak to všechno dopadlo

Slíbila jsem, že dám vědět, jak to dopadlo s kolem pro Samuela.

Ale ještě dříve bych chtěla poslat do světa zprávu, že v psaní dopisů budu pokračovat, i když jsi tady se mnou. Bude to hezká připomínka našeho společně stráveného času a třeba to někoho zajímá a rád se dozví, jak tady spolu vegetíme. 

Tak ale zpátky k Samovi. Vše dopadlo na jedničku. Nakonec naši kamarádi poslali tolik peněz, že jsme mohli pořídit kola rovnou dvě! Jedno se tedy předá Samovi a druhé zůstane tady v sirotčinci, abychom na něm mohli s dětma drandit. Celý obnos jsem vybrala z účtu, předala Majklovi (Jackson) a už jen zbývalo domluvit se, kdy se celá ta akce s nákupem a předáním uskuteční. Já bych se do toho nejradši pustila hned. Né tak ale Tanzánci. Už jsem psala, že mají na všechno hafo času a jejich časové termíny je potřeba brát s dostatečnou rezervou. Takže prachy jsme Majklovi předaly v pátek večer s tím, že tam o víkendu zajede. V neděli odpoledne jsem ho tady potkala a ptám se ho tak co, jak to dopadlo, máš ty kola? A on že tam pojede až druhý den, tedy v pondělí. OK, jasně. To už se mi trošku rozleželo v hlavě a v noci jsem si dala za úkol, že se pokusím tam jet s ním a pořádně na to dohlédnout. Naštěstí mamky s tím neměly problém, i když teda musely lehce překopat své plány. Naznaly, že to bude pro mě dobrá zkušenost, jelo se totiž nakonec až do Dar es Salaamu. Domluva byla taková, že se vyrazí hned ráno, což je pro mě cca 8.hodina. Tak jen pro představu, vyrazili jsme okolo 10. Poprvé jsem zažila jízdu narvaným busem "dala-dala", což byl opravdu zážitek. Byla jsem ráda, že byl Majkl se mnou a pomohl mi zorientovat se. Autobus byl narvanej k prasknutí, lístky se kupovaly u průvodce, který visel ven a naháněl lidi dovnitř vozu. Přijeli jsme na nejbližší velké autobusové nádraží na předměstí Dar es Salaamu, kde jsme přestoupili do takového malého milého vozítka s názvem badžádží (bajaji), které šoféroval Majklův mladší brácha. Ten měl za úkol nás dopravit až do obchodu a pak s koly zpět až do sirotčince. Cesta tímhle vehiklem byla hodně dobrodružná. Cítíš každý sebemenší silniční renonc, doslova se do cíle dotřeseš. Vedle mě seděla těhotná žena v již dost pokročilém stupni těhotenství a mě napadalo, jestli neporodí teď, během této cesty, tak to bude zázrak. Přijeli jsme do cíle a Majkl s bráchou naznali, že mě radši nechají ve "voze" čekat. Kdybych šla s nimi, prodejce by navýšil cenu několikanásobně. Tady totiž běloch=boháč. Což už jsem Ti možná psala. Tak jsem se za plného poledne doslova škvařila v tom vozítku a dumala, co tam ti borci tak dlouho vymýšlejí. Trvalo jim to celou hodinu! Na mě tam mezitím přicházely mdloby z horka a hladu, takže jen co mě vypustili z vězení, vyrazila jsem k místnímu pouličnímu prodejci ovoce, koupila asi kilo banánů a všechny je hned snědla. K tomu vychlazenou pepsi. To byla dobrota! Hned jsem pookřála. Po hodině vybírání si chtěli kola kluci vyzkoušet, to se ale nelíbilo prodejci. Prý nejdřív zaplaťte a pak se projeďte. Zvláštní, že. Nedalo se svítit, byl neoblomnej. Nakonec se teda nějak dohodli, kola projeli, opravilo se co bylo potřeba a teď nastala ta nejzajímavější část - jak je převezeme? Př pohledu na to vozítko mě vůbec nenapadalo, jak to chtějí provést. Ke mně dozadu na sedadlo? Obě dvě? Tak leda, že já bych si sedla na střechu, ne? Obcházeli bajaji kolem dokola dobrou další hodinu a nakonec naznali, že nejlepší bude je umístit na střechu. Podotýkám, že plátěnou. Dostali k tomu motouz a jali se to upevňovat. Musím říct, že jsem tomu moc nevěřila, napadaly mě různé věci a říkala jsem si, že to v životě nemůžeme v pořádku dopravit do cíle. Ne tak tady! Místní jsou zvyklí přepravovat fakt úplně cokoliv a mají s tím bohaté zkušenosti, takže si hoši věděli rady a přijeli jsme naprosto bez úhony. Sice jsem v jednu chvíli během cesty požádala o kontrolu našich "zavazadel", zdálo se mi, že během přepravy se jedno kolo přibližuje zemi nějak moc rychle, ale utvrdili mě v tom, že je všechno v pořádku. Jeli jsme po dálnici 80 km rychlostí a pak i po "naší" vedlejší cestě, kde jsme tedy rychlost přizpůsobili vozovce, ale o to víc jsme se natřásali. Nakonec všechno dobře dopadlo a dostali jsme se v pořádku do cíle. Pro mě velké překvapení :-).
 

Druhý den jsme šly kolo předat Samovi. Byl podle očekávání nadšenej! Ty rozzářené oči - na to hned tak nezapomenu. Mama Sam nás vedla svojí cestou z práce, má to opravdu kus cesty. Po cestě nás všichni zdravili, Mama Mia je tu se všemi kámoška, tak jsme se zastavovali na každém rohu a se všemi se zdravili. Děti na nás pokřikovaly good morning (bylo odpoledne 17 hodin) a okukovaly nás. Mama Sam nás pozvala i k sobě domů, a i když jsou tady místní hodně chudí, jsou velice pohostinní a moc rádi Tě zvou k sobě domů. Ještě před tím, než od nich její muž odešel, se pustili do stavby nového domu. Nakonec jí zůstaly nejen oči pro pláč, ale i rozestavěný dům, který bylo potřeba nějak pořešit. Takže dnes žije v domě, který má sice pevné základy, příčky a podlahu, která se dá vytřít, ale spousta věcí ještě zbývá dořešit. Což je v nedohlednu, takže vlastně žijí na stavbě. Nemá skla v oknech, takže když přijde období dešťů, všechna voda se jim valí dovnitř. Nemá elektřinu, ale naštěstí solární panely jim umožní aspoň trochu světla po večerech. O vodě jsem už psala, chodí si pro ni do studny. Sam spí na matracích, které jsou na zemi a žerou je myši. Nefotila jsem to, bylo mi to hodně hloupé. Myslím ale, že je to dost velký posun od domečku z vlnitého plechu, který mají hned vedle a kde žili před tím. Ale zpátky ke kolu. Sam dostal spoustu instrukcí, jak s kolem zacházet, jak si jej zamykat a být na něj opatrný. Hřeje nás na srdci uskutečněná dobrá věc. Hlavně, aby mu kolo dobře a dlouho sloužilo.

P.S. Podle mě je on mladší verze Denzela Washingtona! Vidíš tam taky tu podobu?